Článek
Nedávno jste se vrátila z amerického turné, přitom již devět let žijete v Anglii. Máte při koncertování po Spojených státech pocit, že se vracíte domů?
Záleží na tom, kam zrovna jedu, protože Spojené státy jsou velké. Ale celé západní pobřeží mi jako domov připadá, od severu k jihu. Turné bylo překvapivé a příjemné. Bylo hezké sledovat, že mi trochu povyrostlo publikum. Cítila jsem vřelost.
Říkáte o sobě, že jste se vždy považovala za zpěvačku. Co vás k hudbě přitahovalo?
Bavilo mě zpívat s rodinou. Díky ní jsem se s hudbou seznámila. Zpěv si zamiluje každý, kdo ho zkusí, natož když zpíváte společně s dalšími lidmi. Je to jeden z nejzábavnějších způsobů lidské interakce. Přináší mi uspokojení a naplnění.
Před deseti lety jste vydala první album Kismet. O čem jste tehdy snila?
Popravdě řečeno, myslela jsem si, že, co se mé práce týká, půjde vše víc hladce. Někdo, komu jsem věřila, mi řekl, že mám důvěřovat svým přáním a stane se, co si přeji. Nestalo se to. Očekávala jsem snadnější cestu, ale ve skutečnosti byla protkaná mnoha výzvami a potížemi. Není to nic výjimečného, ale na některé z nich jsem nebyla připravená.
Na které?
Zjistila jsem, že získat podporu a nalézt udržitelný způsob nezávislého vydávání hudby není snadné. Na začátku jsem podepsala smlouvu s vydavatelstvím, ale velmi brzy jsem přišla na to, že je pro mě důležitá nezávislost. Tři měsíce před vydáním první desky jsem ten systém opustila a vydala se hledat vlastní směr. Naštěstí mi pomáhal můj partner. Nicméně jsem zjistila, že to je velmi drahá a časově náročná práce. Člověk musí být připravený na to, že to je dřina a přijdou těžké časy, které je třeba překonat.
Nyní jste se spojila s vydavatelstvím Sub Pop, jež vydalo i vaše loňské album duetů se Samem Beamem nazvané Love Letter for Fire. A zdá se, že vás to těší.
Ano, chyběla mi podpora, kterou u nich nalézám. Konečně ji cítím všude kolem sebe.
Když mluvíte o podpoře, napadá mě, že jedním z těch, kteří vás na začátku kariéry podpořili, byl Tom Waits. Pracovala jste jako chůva jeho dětí, a když jste pak na hudební scéně začala, podporoval vás a chválil před novináři. Jak důležité to pro vás bylo?
Upřímně řečeno, už o tom období svého života nemluvím, protože je to soukromé. Lidé se mě na ně stále ptají, ale já se snažím neodpovídat. V minulosti jsem vystřídala mnoho různých přístupů, ale nyní o tom už jednoduše nehovořím.
Pojďme tedy k vašemu letošnímu albu Memories Are Now. Co pro vás znamená?
Když jsem začala psát písně, přistupovala jsem k nim, jako kdyby měly zlomit kletbu. Psala jsem je právě v onom složitém období a nebyla jsem si jistá, zda zvládnu pokračovat v práci na takové úrovni jako předtím. Nad mou kariérou nezávislé hudebnice viselo mnoho otazníků. Cítila jsem blok. Tyto písně mi ho ale pomohly prolomit. Také jsem se soustředila na to, abych na tomto albu komunikovala jasně a střízlivě.
Zdá se mi, že v některých písních si jednoduše kreslíte hezčí verzi světa. Je to tak?
V podstatě ano, jdu tímto směrem. Obecně řeším otázky, které lidi činí nešťastnými. Mluvím o věcech, se kterými si přeju skončit, a o tom, jak je chci nahradit.