Diváci vás znají jako Prince v Rusalce, Jeníka jste ale zatím zpíval jen málo. Přesto se s ním nesetkáváte poprvé. Jaký k němu máte vztah?

Jeník je pro mne jednoznačně srdeční záležitost. Zpíval jsem ho už v posledních reprízách minulé inscenace Národního divadla. Bylo to o to těžší, že jsem neabsolvoval dvouměsíční zkoušení, ale vstoupil jsem do hotové inscenace. Jeník patří k nejnáročnějším rolím českého repertoáru. Připravoval jsem se na něj pečlivě se svou profesorkou zpěvu Svatavou Šubrtovou a při nynějším studiu jsme s šéfdirigentem ND Oliverem Dohnányim provedli ještě řadu drobných, ale důležitých korekcí.

Měl jste vzor v některém z předchozích interpretů této postavy?

Dobře znám Jeníka Ivo Žídka i Beno Blachuta, jehož v této roli oceňuji nejvíce a pokládám ho za stálici českého tenorového nebe. Ale neměl jsem konkrétní vzor, vycházel jsem pouze ze svých hlasových možností.

K rolím české klasické opery jste se obezřetně blížil oklikou přes starou hudbu...

Neřekl bych, že to byla oklika, ale zákonitý vývoj. Profesor Jiří Kotouč, u něhož jsem studoval zpěv, mě vedl nejprve k interpretaci tzv. staré hudby. Od roku 1998, kdy jsem se stal sólistou Státní opery Praha, jsem zpíval nejprve barokní operu a přes Mozarta a Rossiniho jsem se dostal k prvnímu Verdimu, Puccinimu a odtud k Princi a Jeníkovi. I když existují výjimky, obecně platí, že pokud se v pěveckém vývoji přeskočí určitá fáze, má to vliv na životnost a kvalitu hlasu.

Znamená to, že zpěvák by si měl o některých rolích nechat do jisté doby jen snít...

Samozřejmě. I já toužím po rolích, jako je třeba Cavaradossi z Pucciniho Tosky, ale vím, že na ně mám ještě několik let čas. Protože kdybych si je dopřál, tak se musím definitivně vzdát rolí, které jsou mi blízké, ale nejdou zpívat současně s jistým typem repertoáru. Například z mozartovských rolí jsem si nyní ponechal jen Ottavia z Dona Giovanniho.

Tato sezóna je k vám štědrá. Po Edgarovi z Donizettiho Lucie z Lammermooru ve Státní opeře Praha pokračujete Jeníkem v Národním divadle. Který z nich je pro vás těžší?

Obě role jsou náročné. Ale přijímám je jako výzvu, protože setkání s italským belcantem je pro můj hlas právě teď nezbytné. Český repertoár je ale pro mě neméně důležitý, protože jsem český umělec a kdo jiný by měl pečovat o interpretační tradici české opery? To není závazek, ale čest.

Ze smetanovských postav bych si rád zazpíval i Ladislava Podhájského ze Dvou vdov nebo Vítka z Tajemství. A napřesrok mě čeká Laca z Její pastorkyně. Janáčka jsem dosud zpíval jen koncertně, takže se na svou první janáčkovskou roli těším. Janáček je geniální skladatel, ale vzhledem ke svému hlasu k němu přistupuji zatím velmi opatrně.

Jak jste se vyrovnal s netradičním pojetím nové Prodané nevěsty?

Bylo to o to snazší, že nemám Jeníka zažitého z tradičních inscenací, protože hned první mířila k modernějšímu pojetí. Musím ale přiznat, že považuju modernizaci klasické české opery za problematickou. Během zkoušení jsem se ovšem s koncepcí režiséra Jiřího Nekvasila sžil a vzal ji za svou. Kdyby se nám totiž nepodařilo dotáhnout zvolenou nadsázku do nutných dimenzí, ztratilo by jeho pojetí smysl. Uvědomuji si ale rizika tohoto nastudování.

V čem konkrétně spočívají?

Řada akcí je aranžována na zcela určité takty, akordy či doby, a při velkých rozestupech repríz se právě toto může stát pastí pro paměť interpretů. Těžko si lze představit, že do této inscenace vstoupí nový pěvec bez zkoušení, jako jsem vstupoval do Jeníka poprvé já.

Co vám osobně přineslo nové nastudování Prodané nevěsty?

Především velkou školu herectví. Dnešní doba klade na operní pěvce stále vyšší nároky. Proto mám radost, že můj herecký projev jde ruku v ruce s pěveckým vývojem. Prodaná nevěsta tento proces posunula o krok dál.