Článek
Písně na vaše první album vznikaly několik let. Kterou jste napsal první?
Jmenuje se Pieces a na desce je paradoxně poslední. Napsal jsem ji, když mi bylo dvacet jedna, takže je sedm let stará.
Je to smutná píseň, ale na druhou stranu jste ji tehdy poslal e-mailem jedné dívce a ta je dnes vaší ženou.
Máte pravdu, na to jsem už skoro zapomněl. Se ženou ale vtipkujeme o tom, že na desce je víc písní o mém nejlepším příteli než o ní. Ani Pieces není o ní, ale má žena byla první, kdo ji před lety slyšel. Je to tedy docela sentimentální záležitost.
Zbyly vám z doby před vydáním debutu nějaké písně?
Ještě jich mám dost, především ty, které jsem složil s pianem. Pokud dojde na další album, v což doufám, rád bych na něm měl víc písní, jejichž základem je piano.
Odkdy jste směřoval k hudbě?
Když mi bylo deset, líbila se mi jedna holka ze třídy. Byl jsem takový čahoun se zrzavými vlasy, takže jsem neměl moc šancí ji zaujmout. Abych získal její srdce, složil jsem jí na kytaru oslavnou píseň. Tehdy jsem si uvědomil, že kreativita mi v životě může pomoci.
Jaké jsou vaše důvody věnovat se hudbě dnes?
Pořád stejné, holky. Ne, dělám si legraci. Prostě mě baví psát o blízkých lidech. Proto je většina písní o mém nejlepším kamarádovi a mé ženě. Na desce je i písnička pro mou sestru. Neumím psát třeba o politice nebo jiných vážných věcech.
Vaše žena v jednom videu na vašem společném YouTube kanálu tvrdí, že jsou to písně o lásce, přátelství a depresi. Nejdřív jsem myslela, že žertuje, ale ono je to opravdu tak.
Zní to divně, ale v podstatě je to pravda. I když to vyznívá, jako že láska a přátelství ve mně vyvolávají depresi.
Naštěstí je to ale naopak, že? Láska a přátelství vás z ní dostaly.
Přesně tak.
Album produkoval kanadský producent Greg Wells. Jak jste se k němu dostal?
Můj manažer se mě zeptal, koho bych si jako producenta představoval. Ten den mě zrovna pěkně štval, tak jsem se rozhodl být drzý. Řekl jsem mu, že nevím, třeba Grega Wellse. Byl to nejslavnější producent, který mě napadl. Myslel jsem, že mu napíše, on nikdy neodpoví, manažer bude otrávený a bude se cítit pošetile. Greg mu odepsal, že si poslechl tři písně, které jsme mu poslali, a že pokud přijedu do Los Angeles, rád bude album produkovat. Neuvěřitelné. Greg produkoval i mé nejoblíbenější album Twenty One Pilots. Pracoval s Adele, kterou miluji, nebo s Katy Perry. Byla pro mě čest, že pracoval i se mnou.
Co si z nahrávání budete pamatovat?
Grega. Já v Los Angeles nikoho neznal, tak mě neustále zval na rodinné večeře. Byl jsem se podívat i na školní představení jeho dětí. Je to zajímavý muž, velmi jsem si ho oblíbil. Navíc jsem vždy chtěl nějaký čas žít v Los Angeles, tak jsem si to zkusil aspoň na tři týdny. Všechny písně vznikly ještě předtím, než jsme se s Gregem setkali. Přál jsem si, aby mé malé akustické písničky proměnil ve velké rádiové hymny. Řekl, že to udělá s radostí.
To on vás propojil se skupinou Twenty One Pilots, se kterou jste jel na turné a s níž jste zavítal i do Prahy?
Ne, k tomu vedla řada podivuhodných událostí. Potkal jsem je na jednom festivalu a řekl jim, že je miluju. Trochu jsem se ztrapnil, ale co. Oni mě pak začali sledovat na Twitteru. Když oznámili obrovské evropské turné, řekl jsem si, že nemám co ztratit, a napsal jsem jim, že bych měl být jejich předskokan. Stačilo se nestydět a napsat.
Důležitá otázka – opravdu jste byl zpěvákem v revivalu skupiny Killers?
Ano. Nicméně vyhodili mě po jednom koncertu. Škoda, protože i když přišli jen asi tři lidi, bylo to dobře placené. Tedy nevyhodili mě, prostě mi jen přestali volat. Našli si někoho jiného. Asi jsem byl moc mladý. Zbytku kapely táhlo na čtyřicet a mně bylo asi třiadvacet let. Byl jsem ale dobrý, znal jsem všechny texty a měl jsem na sobě sako s flitry ve stylu zpěváka Brandona Flowerse.
V minulosti jste cestoval a hrál malé koncerty oznámené jen přes Twitter. Kolik jste jich takto odehrál?
Pořád to tak dělám. Mám v plánu navštívit všechny země na světě a zatím jsem byl v šedesáti sedmi. Když někde nemám opravdový koncert, tak si aspoň zahraju v parku.
Den předem to napíšu na Twitter a většinou skoro nikdo nepřijde. Hrál jsem takhle ve většině asijských zemí a dost i ve východní Evropě. Začátkem dubna jsem to zopakoval v Číně. Přišla jen jedna fanynka a pozvala mě na oběd, to bylo milé. Vlastně nejhezčí je právě to setkávání.
Nezapomenu na Singapur. V malinkém parku se sešly dvě stovky lidí. Tudíž se dostavila i policie, která nevěděla, co se děje. To bylo o mnoho příjemnější než regulérní koncert, na který přijde málo lidí a ještě je mezi námi bariéra.
Je pravda, že vás ze dvou zemí vyhostili?
Do Běloruska jsem nedostal vízum, tak mě nevpustili. V Kanadě to bylo horší. Měl jsem koncert v Torontu a hloupě jsem zapomněl na pracovní vízum. Tak jsem na hranicích tvrdil, že jedu navštívit tetu. V rychlosti jsem na otázku, jak se jmenuje, řekl tak blbé jméno, že hned věděli, že lžu. Dva roky mě tam pak nepustili.