Na velkoformátových olejích, jež tvoří jádro expozice, zobrazuje především lesní scenérie či tajemná přírodní zákoutí. Jeho cílem je ukázat les coby alegorii lidské existence, jejího vzniku a následného zániku. V lese i u člověka lze přece vysledovat podobná stadia, to konečné je dokonce v obou případech zcela totožné. Tlení nebo spalování čeká ve finále na strom i na lidskou bytost.

Fakt, že apologeti moderní civilizace se od této osudové a nezvratné provázanosti s přírodou distancovali, nic nemění na tom, že existuje.

A tohoto faktu si je tvůrce vědom, takže ho respektuje a zároveň ztvárňuje estetickou formou. To, že si za vzor bere klasické krajinářské mistry, jen podtrhuje jeho historickou zakotvenost.

Na velkoformátových olejích může naplno rozehrát svou hru potemnělých barev, stínů, soumračné oblohy, zimního chladu a nazelenalého mlžného oparu. Díky nim dokáže navodit u pozorovatele pocit vnitřního napětí z toho, že se najednou ocitl sám v hlubokém přítmí nekonečného prehistorického pralesa.

Pivovarská, kapradí, 2016.

Pivovarská, kapradí, 2016.

FOTO: Jan Šída, Právo

Běhá mu mráz po zádech, protože za každou pokroucenou větví, za každým revmaticky zdeformovaným kořenem vidí neviditelné nebezpečí.

Podobné pocity dokázal evokovat například malíř Jaroslav Panuška. Jenže ten využíval i figury, jako třeba havrany, umrlce nebo čarodějnice. V tomto případě si malíř zcela vystačí s opuštěnými místy bez lidí a zvířat, což působí mnohem děsivěji.

Kde se však omezil na menší formát, přestává jeho vizuální kouzlo fungovat. Nejlépe je to patrné u triptychu Kamna. Živel ohně, který je na obrazech zásadní, se v této velikosti ztrácí a celá koncepce vyznívá do ztracena a působí rozpačitě.

Na vernisáži si Kašpar povzdechl, že mu mnohdy lidé přisuzují dekadentní tendence. Ovšem dekadence vždy stála ruku v ruce s tajemstvím a umění bez tajemného rozměru ztrácí smysl.