Fotograf Viktor Kronbauer: Měl jsem vždycky štěstí na dobré lidi

To je právě to, co pořád ještě nevím. A to mám nafoceno přes dva a půl tisíce inscenací.

Především musím znát text, který se inscenuje, a vědět něco o dramaturgicko-režijní koncepci. Jaroslav Krejčí říkal, že fotograf má podat zprávu, a ta by měla postihnout inscenaci od vykopání základů až ke komínu. I proto jsem u vzniku inscenace pokud možno od první čtené zkoušky. Díky svému působení v Divadelním ústavu, pro který už víc než třicet let zaznamenávám divadelní inscenace, jsem o divadle leccos pochopil. Ale pokaždé k práci přistupuju s pokorou, úctou a strachem, abych to nezkazil. Musím mít představu, co chci nafotit, zbytečně neplácat snímky a z nich pak vybrat, jak říkám, uzly, důležité momenty.

Těžko, ale fotografie musí být bez ohledu na to, co si myslím, perfektní, protože jde o to, odevzdat divadlu co nejlepší práci. Takovou, za kterou si osobně stojím. Jaroslav Krejčí zjistil, že když spočítáme časy expozic během celého představení, tak to dá dohromady zhruba minutu. A tu dobrou minutu musím najít v každém představení. Složit ji z momentů. Ale nesmím je prošvihnout. Od toho jsem profesionál.

Divadelní fotografie, aniž bych ji chtěl přeceňovat, je svědectví, které zůstává poté, co po posledním představení spadne opona. A když je fotograf dobrý, uchová jedinečnost inscenace, to, co do ní vložil režisér, jak pracovali scénografové s dekorací i světlem, o herecké práci nemluvě. U dnešních fotografů mi vadí, že dělají často fotky na efekt, na detail, že opomíjejí scénografii. A u dnešních režisérů, že jim na kvalitě fotografií moc nezáleží. Grossman nebo Radok chtěli vidět kontakty, jestli fotograf opravdu zaznamenává to, co režírují.

A to je právě ta odpovědnost. Nafotit inscenaci dá práci, ale daleko horší je vybrat to, co zůstane a co ne. I proto tvrdím, že divadelní fotografie je specifický obor, že to není jen reprodukční služba, ale umění. Co by dnes zůstalo z Krejčových inscenací Divadla za branou bez Koudelky, z Grossmanova Zábradlí bez Krejčího?

V roce 2000 se v rámci festivalu německy mluvícího divadla v Praze hrála inscenace režiséra Luka Percevala Schlachten!/ Do krve!, geniálně vytvořená ze Shakespearových historických her, která trvala dvanáct hodin. A my měli zákaz ji fotografovat. Tak jsem hodinu před představením vlezl pod tribunu pro diváky a tam jsem na betonu proležel dvanáct nebo čtrnáct hodin s fotoaparátem v ruce. A když pak Perceval viděl ty fotky na výstavě, řekl, že tak dobré snímky z toho představení nemají. Daroval jsem mu celý soubor. Byla to pro mě velká pocta, protože z dva a půl tisíce nafocených inscenací byla tahle mým největším zážitkem.

Především musím říct, že kniha by nikdy nevznikla bez redaktorky Denisy Šťastné. Nápad vytvořit diptych k publikaci Jaroslava Krejčího byl zajímavý. Ale koncepce mé knihy je jiná. Šlo mi o záznam toho, čím jsem prošel a koho jsem na cestě potkal. Vždycky jsem měl štěstí na dobré lidi a také pocit, že jsem jim hodně dlužen: své ženě, rodině, učitelům, režisérům, Václavu Neumannovi, jemuž jsem věnoval svou knihu z let působení v České filharmonii. Nechtěl jsem nic přikrašlovat, ale ukázat vše tak, jak život šel. Od školních prací přes Českou filharmonii, kamenná divadla až k těm malým a dnešním scénám, které si stále a rád objevuju. Od zlatého portálu Národního divadla na hráz rybníka s Divadlem Continuo. Velkou zásluhu na tom, že kniha je krásná, má autor jejího grafického řešení Karel Aubrecht.

Chtěl jsem, aby kniha měla tajemství. A fotografie s letícím rackem má pro mě osobní souvislosti. Není to Čechovův Racek, to by byla moc primitivní analogie, ale nese to mnoho tajuplných významů, stejně jako C v kroužku, které značí víc než jen copyright.

Stejně jako divadlo, i tady jde především o emoce. A já emoce a patos miluju. Rád fotografuju operu a nestydím se za to, že u ní brečím.

Samozřejmě, i v knize jsou snímky z ulice. A po letech strávených s divadlem se chystám, že se na ulici vrátím. Divadlo a ulice jsou si hrozně podobné, v obou se odehrávají příběhy.