Dramaturgové, vybírající tituly letošní přehlídky německy mluvícího divadla, vsadili na rozmanitost. Pokud bychom přesto hledali moment spojující jednotlivé inscenace, zůstane tento ročník v paměti jako divadlo vypořádávající se se stíny minulosti, ovšem způsobem, který dává přednost přímočařejšímu dokumentarismu před metaforickou stylizací.

Tak působilo Dílo čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu, rakouské provokující (nicméně nejvyššími státními představiteli "posvěcené") Elfriede Jelinekové [celý článek], stejně jako inscenace We are camera dvojjediného německého autora a režiséra Fritze Katera alias Armina Petrase.

Toto scénické puzzle přeskakující brechtovským způsobem z jedné časové roviny do druhé se odvíjí od silvestrovské noci roku 1969, kdy otec v helsinském hotelu oznámí rodině, že jakožto agent Stasi je nucen emigrovat i s rodinou do NDR.

Téma pro autora, jehož rodiče realizovali tuto neuvěřitelnou eskapádu, jistě traumatizující, ale v inscenaci prezentované se značnou rozvleklostí a stereotypním humorem. A to i přesto, že režisér Petras a čtveřice herců z hamburského Thalia Theater se snažili ze všech sil pomoci autoru Katerovi. Ale autorsko-režisérská schizofrenie se velmi často jejímu představiteli vymstí. Stalo se tak i v Divadle Archa, kde nedělní odpolední představení vyznívalo do hluchého prázdna.

Vrcholem Židé

Známky monotónního jevištního uchopení vykazovala i basilejská inscenace na motivy Frischova románu Stiller. Zážitek z četby tohoto mistrného díla o relativitě lidských vztahů a identitě osobnosti ve mně přetrvává nad shlédnutým představením.

Očekávaný vrchol festivalu se dostavil na závěr Taboriho režií Lessingových Židů. Hru, která přes všechnu odvahu, s níž mladý autor v roce 1749 jasnozřivě vystoupil proti rasové xenofobii, šustí papírem, přetavil devadesátiletý Tabori v umně stylizovaný divadelní tvar. Na prázdném jevišti nechal vyznít jak současné poslání textu, tak i herecké kreace inspirované komedií del'arte v groteskně dryáčnickém duchu.

Letošní ročník Pražského festivalu nepřinesl výrazný zážitek, jakým byla shakespearovská montáž Schlachten! / Do krve! či minuciézní herectví vídeňského Burgtheatru v Ibsenově Rosmersholmu. Spíš ukázal, že německy mluvící divadlo se pere s aktuálními tématy, byť mu někdy padne za obět invence a divácká přitažlivost výsledného jevištního tvaru.