Je aktuální výstava v Curychu totožná s tou, která byla v létě v pražské Galerii Miro?

Výstavu v curyšské galerii Römerapotheke spojuje s expozicí v Galerii Miro v první řadě neopakovatelná a originální atmosféra. Koncepce této výstavy vznikala opravdu dlouhodobě, začali jsme na ní pracovat již v létě minulého roku. Naším cílem bylo představit návštěvníkům svébytné propojení plastiky s kresbou.

Na přelomu zimy a jara jste vystavoval také v Mexico City. Otevřela vám expozice dveře na americký kontinent?

Především jsme představili naše díla americkému publiku. Mexiko City je dynamicky se rozvíjející metropole, která díky své poloze láká sběratele z USA i Latinské Ameriky, především z Brazílie. Paralelně s výstavou totiž probíhal velmi důležitý veletrh Zona Maco, na kterém se představují nejlepší světové galerie, jako třeba Gagosian, Perrotin nebo David Zwirner.

Byly všechny výstavy prodejní?

Myslím si, že neprodejní výstavy na profesionální úrovni, aspoň na západě, v podstatě vůbec neexistují. Vždyť i výstava ve veřejném muzeu má praktický rozměr a prezentuje mnohdy díla přímo k prodeji. Nejdražším prodaným dílem minulého roku byla monumentální plastika v hodnotě osmdesát tisíc eur, kterou získali privátní sběratelé. Prodáváme ale i komornější díla. Například kresbu s motivem Adama a Evy získal sběratel z Paříže za sedm a půl tisíce eur.

Jakou cestou se lze dostat do zahraničních galerií?

Moje a Stiplovy aktivity jsou zaměřeny primárně mimo Českou republiku. Richard žil mnoho let v Kanadě a já jsem studoval v Německu. K výstavám v zahraničí jsme se tedy dostali zcela přirozeně. Žádného agenta nemáme, klíčová je v první řadě aktivní komunikace s galeriemi a dále i pravidelná účast na veletrzích s uměním. Ty jsou ideálním místem setkávání i navazování nových kontaktů.

Od roku 2012 pracujete společně se sochařem Richardem Stiplem. Jak vaše spolupráce konkrétně vypadá?

S Richardem se známe více než dvě desítky let. První společnou výstavu jsme měli v roce 2012 v tureckém Istanbulu. Dnes už můžeme hovořit o absolutní tvůrčí symbióze. Připravujeme společně například i definitivní vizuální koncepce všech našich výstav. Také velká část našich děl vzniká společně – jako třeba dřevěný reliéf vytvořený tušovou kresbou, který se stal před dvěma týdny součástí sbírky Museum der Bildenden Künste Leipzig. Je vystaven hned vedle Dürerova současníka Hanse Baldunga Griena.

Malíře Josefa Zlamala již od mládí zajímala tušová kresba.

Malíře Josefa Zlamala již od mládí zajímala tušová kresba.

FOTO: archiv umělce

Pokud bude chtít galerie jen práce jednoho z vás, je to možné?

Zatím se ještě nikdy nestalo, že by někdo chtěl naši tvorbu dělit. Naopak zájem o naši společnou práci velmi rychle roste.

Věnujete se malbě černou tuší na zvláštní papír. Můžete tuto techniku blíže specifikovat?

Kresba mě fascinovala odjakživa. Vyžaduje velkou koncentraci a soustředění. Je velmi přesná, ale zároveň má bezprostřední výraz. Mým hlavním výtvarným materiálem je tuš a ruční papír. Kresby nevznikají impulzivně a provází je dlouhodobý proces vrstvení. Opakovaně se vymývají ve vodní lázni. Tento proces propůjčuje hotovým dílům nezaměnitelný charakter.

Proč zobrazujete hlavně mystická a náboženská témata?

Pracuji v ateliéru od útlého věku, asi od šesti let. Vždy mě fascinovalo hlavně antické umění a také umění středověku. Asi proto, že vyžaduje od diváka pozornost, čas a přemýšlení. Má mnoho významových rovin, nejen tu vizuální nebo estetickou a centrálním tématem je člověk.

V České republice jste měli pouhé dvě výstavy. Proč nevystavujte doma více?

Jestli je výstava v České republice, nebo ne, pro nás nehraje žádnou roli. Důležité je, zda naše práce zajímají publikum. A musím s potěšením říci, že zájem je rok od roku větší. Každé umělecké dílo ožívá teprve s divákem.

Kde všude po světě najdeme vaše díla?

Naše díla se stala součástí mnoha soukromých sbírek. A to nejen v Evropě, ale též Americe či Asii.