Skupina se postupně odpoutala od uličnických výbojů a dnes činí svou práci nenápadně, přitom svědomitě. Práci revoluční, dodejme. Především ve svých textech je nadále striktně levicová a s nekompromisní dikcí plnou argumentů brojí proti všeobecné amerikanizaci, stojí za svou rovnostářskou pravdou, zpívá o obětech ideálů a čestnosti.

Skladba Emily je kupříkladu inspirována osudem bojovnice za volební právo žen Emily Pankhurstové. Manic Street Preachers tohle dokáží, i v minulosti tahali z historie čestné, leč prachem zapadající postavy a stavěli jim "pomníky".

Ostré texty, líbivá hudba

Singl The Love Of Richard Nixon přibližuje bubeník Sean Moore: "Viděli jsme film Nixon s Anthonym Hopkinsem a zaujalo nás, jak negativně je v něm titulní postava vykreslena. Zatímco John F. Kennedy byl veleben a přitom málem rozpoutal nukleární válku, Reagana všichni nenáviděli a když zemřel, stal se z něho hrdina, a oblíbený Clinton zcela ignoroval situaci ve Rwandě, Nixon měl pouze smůlu. Je ironické, jak nespravedlivá je historie. Je to studie Richarda Nixona a jeho obrazu v médiích."

Zatímco štiplavé revoluční texty Velšany zdobily odnepaměti, zvuk novinky je neobvyklý. Cesta k líbivému popu je dokonána, kapela se v podstatě zbavila silných kytarových riffů a vsadila na klávesové nástroje. Došlo tak k celkovému zjemnění, které zvýrazňuje fakt, že chybí svižná skladba. Všechny jsou v uvolněném vycházkovém tempu s tendencí místy dlouze odpočívat.

Resumé je nicméně pozitivní: Manic Street Preachers nezabředli do stereotypu. Jsou totiž nadále definováni naříkavým (a neodolatelným) zpěvem Jamese Deana Bradfielda, jenž zpevňuje výrazné melodické linky, v zásadě velmi osobité. Karikují naštvané revolucionáře po krušných více než deseti letech.

Nestárnou jen revoluce, stárnou i jejich lidé.

Manic Street Preachers: Lifeblood
Sony Music/Bonton, 45:32
Manic Street Preachers se po letech zklidnili.