Jak vzpomínáte na inspiraci k románu?

Prvotní impuls přišel od nakladatele. Autorka synopse příběhu Siobhana Dowdová ho psala v posledním stadiu rakoviny, nemohla ho dokončit. Máme stejného nakladatele a ten měl zájem, aby nezapadl. Byl přesvědčený, že námět má v sobě takovou sílu, že by se v práci na něm mělo pokračovat. Když jsem si ho přečetl, dal jsem mu za pravdu a začal psát.

Jako motto jste uvedl myšlenku Hilary Mantelové: Říká se, že mladý jsi jen jednou, ale jak dlouho to trvá? Víc let, než dokážeš unést. Jak si lze uchovat věčné mládí?

Vyznávám teorii, že odžité roky přidávají osobnosti další vrstvy, podobně jako stromům. Mladý člověk uvnitř každého z nás však stále existuje. Měli bychom si neustále uvědomovat, jací jsme byli v mladším věku. Zvlášť když píšeme pro mladé, musíme jim dát najevo souznění. Ve skutečnosti nemůžeme zůstat mladí, ale můžeme si neustále připomínat vlastní zážitky, plány a naděje z doby, když jsme takoví byli.

Proč jste si vůbec vybral žánr sci-fi a fantasy?

Myslím si, že neexistuje zcela reálný příběh. Vše, co napíšeme, je vymyšlené a v určitém slova smyslu je každá beletrie fantasy. Líbí se mi, že mezi tím, co je reálný děj, a mezi tím, co fantazie, není dělicí čára. Jedno přechází do druhého. Důležité je, že se příběh se vyvíjí. Pokud příběh potřebuje cosi nadpřirozeného, nemusíme mluvit hned o fantasy. V mém díle však bude stále přítomno.

Když pokročíme k trilogii Chaos, což jsou příběhy o dobývání fiktivního světa a o občanské válce v něm, zúročil jste své vojenské zkušenosti, nebo to byl odraz vašeho vidění světa?

Otec byl voják, což formovalo mé dětství. Byl to člověk disciplinovaný, což se mi poté hodilo ke kázni při psaní. Nebyla to ale vynucená poslušnost, otec nebyl striktní ani zlý. Musím se přiznat, že v armádním prostředí se cítím velmi dobře, protože o něm hodně vím a rozumím mu. Nestresuje mě. Nejvíc mě fascinuje, jak muže formuje kolektiv, jak si jsou blízcí, jak spolupracují.

FOTO: Petr Horník, Právo

A ty příčiny bojů?

Není snadné mluvit o příčinách válek. V trilogii jsem se snažil ukázat rozdíly mezi lidmi, které bývají důvodem konfliktu. Vidím to tak, že rozdíly mezi lidmi, které bychom měli vnímat smířeně, se snažíme měnit. Pokud je někdo moc vysoko, snažíme se ho ponížit, pokud je někdo moc dole, snažíme se ho vyzvednout na stejnou úroveň. To samozřejmě vyvolává nový tlak. Zvlášť třetí díl trilogie se zabývá tématem, jak lze vést spravedlivý boj a přitom zůstat člověkem, nezměnit se ve vraždící monstrum. Pokud ale budeme mezi sebou bojovat, byť to bude za spravedlivou věc, určitým monstrem se stáváme.

V knize My ostatní tu prostě žijem jste si zvolil téma vyvolených a těch pod nimi.

To téma vnímám jako věc naděje. I v trilogii Chaos byl svým způsobem jeden vyvolený. Navíc si uvědomuji, že každý teenager se cítí osamělý.

Ve chvíli, kdy se musí vymanit z lůna rodiny a najít si vlastní místo v životě, je neuvěřitelně osamělý. Trvá to do doby, než si vytvoří vlastní vztahy a stane se dospělým člověkem.

Snažil jsem se předat poselství člověka, který vnímá, že jsou vyvolení všichni kolem, ale ne on. I když jsme mezi pětadevadesáti procenty lidí, kteří nedokážou dosáhnout na vrchol, máme v sobě potenciál vlastního života. Neznamená to, že se nemusíme snažit o naplnění vlastních snů.

Jak jste byl spokojen s filmem, na němž jste se podílel?

Scénář jsme probírali s režisérem, ještě než jsme šli do studia a za producenty, takže se podařilo zachovat autorský pohled. A myslím, že je úplně jedno, jestli si přečtete knihu nebo zajdete na film. Je to autonomní zážitek. Pocházím z malého městečka, kde nikdo nenapsal důležitou knihu, natož aby natočil film. Jsem proto šťastný a spokojený.