Výmluvu Lotos Liové, že se ve všem radí se svou kravkou, jste si vymyslel, nebo pochází z nějaké bajky?

Kniha vyšla ve dvaceti zemích, ale tuto základní otázku mi ještě nikdo nepoložil. Radost z ní mám proto, že se celá kniha vlastně točí kolem komunikace. Jedna věta někdy může mít velké následky v celém světě. Americký prezident, německá kancléřka nebo ruský prezident řeknou jedinou větu a celý svět se ji druhý den dozví.

Lotos říká to, co je pro její život důležité: Nejsem žádná nevěrnice, prostopášnice, jsem slušná žena. Všem to opakuje, ale nikdo ji neposlouchá. Byla ráda, že mohla mluvit alespoň se svou kravkou, která ji poslouchala. Ta jediná s ní komunikuje a vrtí hlavou, když se jí ona ptá, zda má dál bojovat. Byl jsem svědkem reakce na tuto scénu v Americe – celý sál se u filmu smál, ale jednomu novináři se leskly oči slzami.

Jak jste si vybral žánr?

Nevybíral jsem způsob, v němž budu psát příběh Lotos Liové, ale humor mi přišel nejvhodnější, protože život je plný humoru. Problém mezi ní a manželem se nakonec stane celonárodním tématem a na tom je vidět i můj pohled na svět jako celek. Vše je propojené a všechno se vším souvisí. Právě v souvislostech se skrývá mnoho humoru. Možná jste si všiml, že nikde nevyprávím vtipy. Vlastně píšu vážně. A že se čtenáři smějí, je jejich reakce.

Postavy a jejich jednání připomínají díla Gogola nebo Haška. Uvědomoval jste si to?

Oba jsou v Číně slavní, a také Václav Havel. Mají schopnost ukazovat, co je za vztahy. To pokroucené, co tahá za nitky v chování mezi lidmi. Myslím, že je to znak opravdu dobrých tvůrců. Špatná literatura se pozná podle toho, že ukazuje jen to, co vidíme. Nejde pod povrch a neukazuje souvislosti za oponou.

Myslíte si, že by vaše kniha mohla v Číně vyjít před deseti nebo dvaceti lety?

Kdybych ji napsal v době kulturní revoluce, tak by nejen nevyšla, ale byl bych ve vězení nebo mrtev. Otevírání Číny světu nejsou fráze, ale realita. Naše společnost i nakladatelský svět jsou nyní tolerantnější a svobodnější. U knih je cenzura tolerantní, protože jich vychází tolik, že je prostě úředníci nestíhají číst.

Když ji však chtěli natočit jako film, proces schvalování je složitější. Snímek Já nejsem Lotos Pchanová jsme včetně postprodukce točili čtyři roky. A film natočený podle mého románu Návrat do roku 1942, popisující hlad v provincii, ze které pocházím, vznikal osmnáct let.