"Zrovna se se mnó - už asi pošesté - rozvádí Jana. Tak věřím, že se to pošesté zase urovná. Rozvádět se lidi majó, když už, tak po pětasedmdesátce. Jak by to teďka vypadalo?! Zrovna se chce od nás trhnót i Verunka, má nějakého blízkého přítele... Odejde si i s naším labradórem, a já zůstanu v Komíně sám..."

Král měl tři dcery

Peca, jinak mu v Brně nikdo neřekne, má dcery tři - jako král. Nejstarší Martina žije v Austrálii, Terezka v Americe. "Měli hospodu, ale vzalo jim ju tornádo. Moja (jinak Peca Janě neřekne) tam byla, když Terezka rodila. Matky u porodu, to je u nás rodinná tradice. Já jsem se s nima neviděl. Dlóho."

Tucet herců, jak je vypočítávám o kousek výš, má s Pecou dvě věci společné: Všichni začínali v brněnské Huse na provázku a mnozí se potkávají - většinou rádi - dodnes. "Onehdá sme s Bolkem, Dóňou a s dalšíma klukama, co spolu mluvijó, oslavovali v Bráníku Čvaňovy (Zedníčkovy) pětapadesátiny. Kluci só eště mladí, holt devětačtyřicátníci."

Starší o pětiletku, to si Jiří Pecha moc nepřipouští. I když v Scherhauferových, Tálské, Pospíšilových, Polívkových nebo Krobotových inscenacích hrával skoro pravidelně dědky, revírníky, pobudy, loupežníky, polárníky, policajty, plantážníky, sluhy velikánů, babičky...

A krále Leara, hned dvakrát, u Evy Tálské a u Vladimíra Morávka. Je paradoxní, že Cenu Alfreda Radoka za nejlepší herecký výkon roku mu nevynesla jeho životní role, ale titulní postava v Babičce Boženy Němcové. A to ho ještě někteří kritici nominovali zároveň na nejlepší ženský herecký výkon.

Životní kumpánství s Bolkem

"Na nic se mě nepté, já si nic nepamatuju, na to só archivy," shrnul Pecha vlastní hereckou kariéru do jediné věty, když se ho konečně větévka keře dotkla. Zdálo se mi v té chvíli, že si i vítr odpočinul. Magie ho ovšem unavila, tak jsme zašli do Orionu na další becherovku.

"Před pár dňama se na mne Bolek zkómavě zadívá a povidá: Vypadáš hrozně, kókni se na sebe do zrcadla. Já už se na tebe nemožu dívat. Tak jsem mu to vrátil: Na sebe se podívé, esli možeš. Ty tvoje voči só jak zamrzlé rybníky."

Když už to s Pecovým sklonem k droze nebylo k vydržení, není z Vizovic, ale v Třebíče, kde se kadlátkám tak moc nedaří, vzal to Polívka do svých rukou. "Když vydržíš rok nechlastat, vysázím ti dvacet táců." Legendy částku nafukují, takže se dovíte, že šlo o dvě stě tisíc, národní demokraté tvrdí, že dokonce o dva milióny. "Nejvíc se ale Bolek nakrknul, když sem mu řekl, že to je strašné, když závislého tahá ze závislosti závislé." Faktem je, že vydržel rok a půl. Už dvakrát.

Archívy nic neříkají o tom, kdy se zrodilo Polívkovo a Pechovo životní kumpánství. Poprvé spolu hráli možná ve Vyskočilových Meziřečích (1970). "Při jedné z Bolkových replik: - Moji milí diváci, vemte si mne! - unesli tehdejší studenti Filozofické fakulty, po Listopadu poslanec Federálního shromáždění Ivan Mynář, dnes kopaničář, a univerzitní profesor Pavel Pospěch, Bolka přímo z jeviště. Vzali si ho. Představení se nedohrálo..."

Naplno propuklo přátelství ve slavné Polívkově klauniádě Pezza versus Čorba (1975). Zesměšňují se v ní navzájem dvě komediantské rodiny, až nakonec mezi sebe postaví zeď. Následuje slavná pudinková válka, kvůli které fasovali citlivější diváci pláštěnky.

Horší ale bylo, že si nějaké bdělé očko všimlo, že lepenkové krabice, ze kterých se zeď stavěla, měly na sobě zřetelný nápis Made in DDR. Inscenace pak málem nebyla, stejně jako Scherhauferovi Tótovci, kde Tót Polívka pravil Majorovi Pechovi při výrobě škatulí: "...a Rusové, až je porazíme, budou vyrábět krabičky tahhle malinké." No, bylo to v roce 1972, takže to pak na reprízách odnášeli Číňani.

Major v Tótovcích i v armádě

Paradoxní je, že komediant Pecha to na majora dotáhl také v naší armádě. "Jamáci bývali, eště když se na vojnu muselo, lapiduši. Taky nám říkali upíři, protože sme jezdili do nemocnic pro krev. Na posledním cvičení byli s námi už samí věhlasní srdcaři, ortopédi, plastičtí chirurgové, a mezi nima my, stárnoucí šašci... Velitel si mě ale tak oblíbil, že mne navrhl na magora, a oni si to nejspíš na vojenské správě nějak spletli. A su majór."

Nemohl jsem se starého kamaráda nakonec nezeptat na sex po šedesátce, jako kritik k té jeho divadelnické generaci taky trochu patřím. "Podivé," začal Peca rozvážně. "nikdy neříké nikdy. Měl sem to štěstí hrát i s legendou meziválečného divadla Marií Pavlíkovou, loni zemřela - v šestadevadesáti. Teda nic sem s ňó neměl, ale jednó sme dali řeč a ona vyprávěla:
Starala jsem se nedávno o tříletého klučíka z rodiny. Posadila jsem ho na nočníček, a jenom tak jsem se honem převlékala, co se budu před hošíkem stydět, myslela jsem si. A on se zálibně podíval na mé poprsí a řekl jediné slovo: Hapaly. - Tož tak je to."