O nosu tvrdil, že se Michelangelo takto nenarodil, ale že mu ho v mládí rozdrtil ranou pěstí jakýsi Torrigiani, jehož úder byl natolik silný, že zraněného mladíka přinesli do domu Buonarrotiů téměř polomrtvého. Na závěr Condivi dodal, že Torrigiani, tento pyšný a surový člověk, byl kvůli tomu vypovězen z Florencie a skončil špatnou smrtí.

Protekční dítě

Podrobnosti k incidentu přináší Giorgio Vasari, druhý Michelangelův životopisec. Popisoval, že začínající umělec chodil pravidelně do florentského kostela Santa Maria del Carmine, kde je kaple rodiny Brancacciů, a tam pečlivě studoval nástěnné malby, které společně s malířem Masolinem vytvořil zakladatel renesančního malířství Masaccio.

Jednoho dne ponižování protekčním chlapečkem Torrigiani nevydržel a udeřil mladého Michelangela pěstí do obličeje

Mladý Michelangelo podle fresek kreslil jednotlivé postavy a jeho skici prý byly tak úchvatné, že vyvolaly závist o dva a půl roku staršího sochaře Pietra Torrigianiho, který zničehonic udeřil talentovaného kolegu do obličeje tak surově, že měl nos doživotně zkřivený.

Michelangelo po zranění těžko dýchal nosem a změnilo se mu i zabarvení hlasu. Vasari v životopisu napsal, že všechno, co o Michelangelovi zveřejnil, je úplná pravda a že vlastně není nikdo, kdo by se se sochařem znal lépe a byl jeho lepším přítelem nežli on. Jenže byla jeho zpráva o brutálním zlomení nosu objektivní? Opravdu se tak stalo bez příčiny?

Michelangelo byl protekční dítě, což mu nic neubírá na jeho obrovském talentu. Otec Lodovico Buonarroti, úředník florentské signorie, z něj chtěl mít notáře, ale on se tomu už jako dítě bránil. Záměrně se špatně učil, protože si vysnil, že se stane malířem a sochařem. Rodina to považovala za povolání nehodné rodu Buonarroti. Lodovico se s trápením obrátil na rodinného přítele, kterým nebyl nikdo menší než Lorenzo Medicejský zvaný Vznešený (il Magnifico), nekorunovaný vládce Florencie. A ten rozladěného Lodovica ujistil, že kariéra umělce není nic, co by pověsti rodiny ublížilo.

Takto zobrazil Michelangelovu tvář jeho žák a spolupracovník sochař Daniele da Voltera.

Takto zobrazil Michelangelovu tvář jeho žák a spolupracovník, sochař Daniele da Voltera.

FOTO: Repro z monografie Michelangela

Učedník, který si dělal, co chtěl

Lorenzo se také postaral, že třináctiletý chlapec vstoupil do prestižní florentské dílny malíře Domenica Ghirlandaia. Na rozdíl od jiných učedníků, kteří tam dřeli na mistrových zakázkách od rána do večera, si tam mladý Michelangelo dělal, doslova co chtěl.

Pořídil si dokonce grafiku německého malíře Martina Schongauera Svatý Antonín pokoušený ďábly, dílo hodné fantazie Hieronyma Bosche, a podle ní si sám maloval obraz. Na trhu pak kupoval ryby různých barev šupin, aby podle nich vytvořil slizký povrch křídel čertů. Dílo v renesanční Florencii víc než prapodivné! A Ghirlandaio mu ještě za to musel platit pravidelnou mzdu.

Jenže milého Michelangela to v dílně po čase nebavilo, a tak se o něj opět postaral Lorenzo Medicejský. Měl se učit sochařství v zahradách, které se rozkládaly mezi Medicejským palácem a klášterem San Marco a kde fungovala jakási neoficiální akademie umění a literatury. Právě tam Michelangelo potkal Torrigianiho, syna zámožného florentského vinaře.

Torrigiani se narodil ve Florencii 22. listopadu 1472. Měl statnou postavu, ničeho se nebál, ale povahu měl vznětlivou. Zlatník a sochař Benvenuto Cellini, který se s ním seznámil, tvrdil, že působil spíše jako nájemný žoldák než jako umělec. Často se divoce rozmachoval, silný hlas a svraštělé obočí naháněly u ostatních hrůzu.

Pro florentskou katedrálu vytvořil Michelangelo Pietu čili zobrazení mrtvého Krista, které je plné prožité bolesti. Dílo zůstalo nedokončeno.

Pro florentskou katedrálu vytvořil Michelangelo Pietu čili zobrazení mrtvého Krista, které je plné prožité bolesti. Dílo zůstalo nedokončeno.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Provokující Michelangelo

Torrigiani Cellinimu vysvětloval konflikt s Michelangelem jinak než Condivi či Vasari. Tvrdil, že chodili společně s dalšími mladíky studovat Masacciovy fresky do kostela Santa Maria del Carmine. A Michelangelo se tam s oblibou vysmíval ostatním, že jejich kresby nestojí za nic, a dával všem okázale najevo, že všechny výrazně předčí svým talentem. Prý i Ghirlandaio tvrdil, že je génius, jakého nikdy dříve nepotkal. Jednoho dne ponižování protekčním chlapečkem Torrigiani nevydržel a udeřil mladého Michelangela pěstí do obličeje. Úder byl zjevně silnější, než by byl jen oprávněný výchovný políček.

Vypukl skandál. Lorenzo Medicejský se ukrutně rozhněval a žádal tvrdé potrestání, jenže dvacetiletý Torrigiani raději utekl z Florencie. Při putování Itálií, kdy dorazil až do Říma, se nevěnoval jen umění, ale nechal se jako žoldák najmout do armády, kde prý prokazoval značnou odvahu. Pak vyrazil přes Alpy na sever. Nejprve vstoupil do služeb Markéty Habsburské, španělské místodržící v Nizozemsku, a posléze přeplul na lodi až do Anglie, aby tam jako sochař vstoupil do královských služeb.

Ve službách anglického krále

Vyznamenal se skvostným náhrobkem Jindřicha VII. a jeho ženy Alžběty z Yorku, který dodnes najdeme ve Westminsterském opatství a patří k jednomu z prvních renesančních děl v Londýně. Kontrakt na zakázku Torrigiani podepsal v říjnu 1512 a dílo bylo v plné kráse hotovo o šest let později. Jako umělec byl zručný jak v práci s mramorem, tak i s hlínou, ze které vytvářel působivé terakotové podobizny, které pomalované barvou působily na diváky jako živé.

V Anglii pobíral Torrigiani velké honoráře. Jenže mu to nestačilo a vyrazil na Pyrenejský poloostrov, do Portugalska a Španělska. Jeho životní putování skončilo v krásné Seville, kde se podle Vasariho stal obětí podvodu. Jeden z mecenášů – vévoda de Arcos – mu totiž za práci zaplatil drobnými mincemi, které vážily tolik, že je do sochařovy dílny museli přinést dva sluhové. Torrigiani měl pocit, že díky této odměně zbohatl a jako padesátiletý se zajistil na stáří. Když však sečetl všechny ty drobné a přepočítal je na florentské zlaťáky, zjistil, že šlo o nejbídnější honorář, jaký kdy v životě obdržel.

Torrigianiho mistrovství dodnes dokumentuje v sevillském Muzeu krásných umění tato terakotová socha sv. Jeronýma v životní velikosti.

Torrigianiho mistrovství dodnes dokumentuje v sevillském Muzeu krásných umění tato terakotová socha sv. Jeronýma v životní velikosti.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Boží mlýny melou

Protestoval a při jeho prudké povaze se to neobešlo bez skandálu. To se mu však stalo osudným. Vévoda ho udal inkvizici jako bezvěrce a tajného kacíře. Torrigianiho uvěznili a po dlouhém mučení ho inkvizitoři odsoudili k smrti. Nikdo mu nebyl schopen pomoci. Každý se bál, že obhajobou kacíře sám na sebe upozorní inkvizici. Trest nakonec vykonán nebyl, protože sochař v cele zemřel hlady, zřejmě někdy v parném sevillském létě roku 1528.

Giorgio Vasari, od něhož o smutném konci umělce víme, si jeho tragédii vychutnal jako boží pomstu za Michelangelův nos. Ostatně sepsal v rámci svých Životů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů Torrigianiho biografii, jejíž úvodní část je věnována morálním ponaučením, že závist, zlost a pýcha nejsou cností žádného opravdového umělce. Jeho vztah k Torrigianimu byl kvůli Michelangelovi negativní, ačkoliv šlo o talentovaného umělce, který jako jeden z prvních šířil slávu florentské renesance po celé západní Evropě.