Článek
Tu hledali nejen noví osadníci, ale třeba i herec Jiří Voskovec, jenž na ni hleděl z vedlejšího Ellis Islandu, kde dlel jedenáct měsíců v izolaci, než ho pustili do USA. Fotil se před ní i hudebník John Lennon a vztyčil u toho dva prsty na znamení vítězství.
Socha Svobody, devadesátitřímetrový symbol všeho, co postrádali lidé ve svých původních domovinách, se původně jmenovala Liberty Enlightening the World, tedy Svoboda přinášející světlo světu. Vznikla jako dar Francouzů americkému lidu coby vyjádření přátelství mezi oběma národy.
Inspirována kolosem rhodskm
Velké věci vznikají často náhodou a někdy i jako důsledek odporu proti stávajícímu řádu věcí. V roce 1865 pořádal francouzský markýz Laboulaye ve své domovině slavnostní banket. Při dobrém jídle a pití tento představitel politické opozice mluvil o vzájemném vztahu obyvatel země galského kohouta a Američanů, který trvá už od dob boje za jejich nezávislost, protože Francouzi jim pomohli jako jediní proti anglickému nepříteli.
Skulptura měla být ztvárněním římské bohyně Libertas
Šlechtic přednesl návrh věnovat Spojeným státům obří sochu vyjadřující touhu obou národů po svobodě. Věřil také, že dílo pochopí jeho krajané jako gesto odporu proti tvrdé vládě císaře Napoleona III.
Na markýzově dvoře byl hostem i mladý alsaský sochař Fréderic Auguste Bartholdi (1834 až 1904) a nápad mu utkvěl v paměti. Už dlouho se totiž zabýval tvorbou gigantických soch. Snil o vytvoření skulptury, která by byla podobná jednomu ze starověkých divů světa, kolosu na ostrově Rhodos. Socha řeckého boha slunce Hélia stála na molu v přístavu a vítala připlouvající námořníky.
Svou ideu již jednou téměř zrealizoval, protože měl vytvořit sochu-maják u vjezdu do Suezského průplavu. A teď se mu najednou naskytla další šance, které se nemínil za žádnou cenu vzdát.
S tváří rokenrolového krále
Původně měla být socha vztyčena na americké půdě roku 1876 ke stému výročí vyhlášení americké nezávislosti. Jenže přípravy trvaly dlouho, umělec se dokonce odstěhoval na několik let do USA, aby tam horečně pracoval na plánech a náčrtech budoucí americké dominanty. Navíc při příjezdu do New Yorku našel ideální místo pro její umístění, malý ostrůvek Bedloe’s Island s pevnostním opevněním.
Teprve roku 1874 se dal naplno do práce. Skulptura měla být ztvárněním římské bohyně Libertas, uctívané hlavně od 2. století před naším letopočtem, která měla svatyni na jednom z římských pahorků Aventinu. K jejím atributům patřily žezlo, kopí a čapka svobody.
Tvář sochy skrývá tajemství. Dodnes není jisté, koho zobrazuje. Původně se mělo za to, že modelem stála sochaři jeho matka, pak se odborníci přikláněli k předloze francouzské modelky a nakonec dospěli k názoru, že využil svého původního návrhu, takže má tvář anonymní egyptské dívky. Objevují se však i fantasmagorické teorie. Jedna z nich například tvrdí, že má rysy rokenrolového krále Elvise Presleyho.
Dnes navštěvují ostrov Svobody se sochou hlavně turisté.
Joseph Pulitzer vstupuje na scénu
Jenže dokončení v daném termínu brzdil nedostatek financí, takže Francouzi poslali roku 1876 do New Yorku pouze ruku s pochodní, kterou Američané obdivovali na Světové výstavě ve Filadelfii. A za dva roky se hlava sochy stala hlavní atrakcí Světové výstavy v Paříži.
Roku 1884 je dílo konečně hotovo a rozebráno na tři sta dílů putuje v bednách za oceán. Jenže sochu není na co postavit, protože Američané podle původní dohody zatím nedodali podstavec. Finance na něj sháněli na rozličných beneficích, ale nestačilo to.
Na scénu naštěstí vstoupil americký židovský novinář Joseph Pulitzer, jenž ve svých novinách spustil masivní kampaň. Každý, kdo finančně přispěl, měl jméno na titulní stránce. Strategie se vyplatila a za dva měsíce byla částka sto tisíc dolarů, nutná pro stavbu podstavce, vybrána.
Nejprve dorazila do New Yorku ruka s pochodní.
Takže Fréderic Bartholdi mohl konečně 28. října 1886, s desetiletým zpožděním, zatáhnout za provaz, aby spadla látka v barvách francouzské trikolóry a odhalila newyorskou bohyni v plné kráse.
Socha, která se od té doby tyčí na nově pojmenovaném ostrově Svobody, je vysoká 46 metrů, podstavec má 47 metrů, skulptura váží přes dvě stovky tun a po obvodu měří 10,6 metru. Je smontovaná z měděných plátů (proto má socha zelenou barvu z důvodu koroze kovu) zavěšených na ocelové kostře Gustava Eiffela, stavitele pařížské věže.
Socha Svobody obklopená lešením při instalaci.
U jejích nohou leží přeťatá pouta tyranie, v levé ruce třímá desky s vyhlášením nezávislosti, sedm paprsků koruny symbolizuje sedm moří a kontinentů. Na podstavci jsou od roku 1912 vyryty verše newyorské básnířky Emmy Lazarusové z roku 1883: Dej mi své ubohé, unavené, masy stísněné, co volně dýchat touží Ty nešťastné odpadky tvých přeplněných břehů Pošli je sem, chudáky bez domova zmítané bouří Pro ně já zdvíhám lampu v branách zlatých.
Na hrudi Jaromíra Jágra
Socha Svobody patří k nejproslulejším monumentům na světě, stejně jako třeba Kristus Spasitel v brazilském Riu nebo Matka vlast volá ve Volgogradu. Stala se turistickou atrakcí New Yorku, najdete ji na různých suvenýrech, ve zmenšených formách před obchody, dokonce, i coby člověka – živou sochu, se kterou se mohou v Battery Parku na Manhattanu, odkud se k ní vyplouvá, turisté vyfotit.
Jaromír Jágr nosil portrét Sochy Svobody na dresu.
Její menší sestru uvidíme třeba v Paříži na Ostrově labutí pod Eiffelovou věží. Věnovali ji Francouzi žijící v USA roku 1889 své původní domovině u příležitosti stého výročí francouzské revoluce.
Hrála i ve filmech, například ve slavné závěrečné scéně sci-fi filmu Planeta opic, kde fragment sochy trčí z písku pláže. Její portrét nosil v letech 2003 až 2008 na hrudi hokejista Jaromír Jágr, když hrál za klub New York Rangers.
Dnes dílo patří mezi chráněné kulturní památky. V roce 1984 bylo totiž zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.