Jelinekovou na jevišti Národního divadla v neděli zastoupil rakouský prezident Heinz Fischer, což je v případě kontroverzní autorky, označované v Rakousku za "špinitelku vlastního hnízda", vlastně paradox.

Na rozdíl od o 16 let staršího provokatéra rakouské společnosti Thomase Bernharda a jeho silných příběhů i postav, šokuje Jelineková přímočařejší formou, ovšem ve vytříbené jazykové podobě, která je do češtiny téměř nepřenosná.

Mnohotvárná metafora velké vodní elektrárny

Východiskem Díla se stala výstavba gigantické vodní elektrárny v Kaprunu, jež má pro Rakušany řadu bolavých míst: začalo se stavět ve 20. letech, pokračovalo se za nacistů (prvního kopnutí krumpáčem se ujal Hermann Göring), stavba se stala hrobem četných obětí nucených prací i válečných zajatců, po válce paradoxně i bývalých "nácků".

Triumf techniky nad přírodou, hrůzná megalomanie i hrdost na poválečnou obnovu Rakouska - to vše je Kaprun pro Rakušany. Mimo hranice Rakouska se stal smutně proslulý spíše hrůzným požárem horské lanovky před několika lety.

To vše a ještě mnohem více (mj. témata šovinismu a xenofobie) semlela do jednoho jevištního kadlubu inscenace režiséra Nicolase Stemanna. Původní 160stránkovou horu textu zdolal režisér "prvovýstupem" - autorskou eliminací a jevištním domýšlením souvislostí a významů textu. Stemannově gestu je politické divadlo blízké, o čemž svědčil i jeho politizovaný hannoverský Hamlet, uvedený na festivalu před třemi lety.

Kaleidoskop obrazů a monologů

Inscenace nemá jednotící příběh či postavy, ale vrší útržkovitým způsobem obrazy, zahlcuje diváka zběsile chrlenými monology, umnou hudební montáží, akcemi, přivádějícimi na scénu ironizovanou podobu autorky i bezejmennou masu dělníků.

Postavy se brouzdají vodou, jež na ně padá z rozpadající se přehradní hráze, pohazuje se tu věrojatně i odpudivě kašírovanými kusy lidského masa i slovy, jež nesou konkrétní společensko-politické odkazy. Výsledná koláž je pro rakouské diváky zřejmě šokující, převážně české publikum festivalového představení se však v této konkrétní kritické rovině textu ztrácelo.

Stemannovo Dílo představilo kromě osobité autorky i u nás zřídka vídaný typ nedramatického, politického divadla, které je sice chvílemi sugestivní, ale z hlediska použitých divadelních prostředků v zásadě nepřináší mnoho nového. Rakouská kritika psala o tom, že na tuto inscenaci se má chodit jako na popkoncert. I popkoncert je ale věcí výběru a pro mnohé posluchače se snadno může stát nudnou záležitostí.

Festival pokračuje zítra a pozítří hostováním basilejské činohry, která na scéně Laterny magiky uvede dramatizaci románu Stiller švýcarského klasika 20. století Maxe Frische.