Článek
Debutové album jste vydala v roce 2012. Připadá vám, že uplynula dlouhá doba, nebo to uteklo?
Připadá mi, že to bylo opravdu dávno. Můj život se od té doby naprosto změnil. Vlastně mám pocit, že jsem od té doby prožila celý další život. A přitom je to jenom pět let.
Proč se lidé někdy bojí následovat své sny?
Občas je těžké najít kuráž. Když za něčím jdete, podstupujete riziko, že to nevyjde. Je snazší to nezkusit, protože pak se nedozvíte, že na to třeba nemáte. Můžete si představovat, že byste svůj cíl zvládli, jenom kdybyste chtěli. Ale podle mě je vždycky lepší vědět, že jste to aspoň zkusili. Radost ze splněného snu za to riziko rozhodně stojí.
Vy se nebojíte jít za svým. Ve dvaceti letech jste například začala tančit a následně tančit při hře na housle, přestože vám lidé tvrdili, že to je náročné. Co vám dodává odvahu?
Souvisí to s tím, co jsem říkala. Sama se sebou můžu žít, když něco nedokážu, ale když to ani nezkusím, nebudu šťastná. Musím si vždy dát šanci.
Ptám se na to, protože otázka odvahy je jedním z motivů vašeho loňského alba Brave Enough. Co vám deska od svého vydání přinesla do života?
Je velmi osobní, vychází z prožité ztráty. Nedávno zemřel můj nejlepší kamarád. Při psaní toho alba jsem se naučila neuzavírat se před světem a nevylučovat ostatní lidi ze svého života jenom proto, že mě zrovna bolí srdce. Psaní pro mě byla velká terapie. Pomohla mi v nejtěžších chvílích mého života.
Během práce na desce se zhoršilo zdraví mého táty. To, že jsem předtím psala o bolesti a zármutku, mi pomohlo se na odchod svého otce připravit. Tatínek nedávno umřel. To, čím jsem prošla předtím, mi pomohlo se s tím lépe vyrovnat.
Upřímnou soustrast. Napsala jste píseň Gavi’s Song, která je pro vašeho zesnulého kamaráda Jasona Gaviatiho, jenž byl i vaším klávesistou. Bylo obtížné ji psát?
Když skládáte pro někoho, kdo už tu není, a snažíte se vyjádřit, jak moc vám chybí, je to velmi emocionální. Není to ale jen případ této písně, taková je celá deska. A pocity, které jsem na ni vložila, se mi stále vracejí. Prožívám je každý večer při koncertě. Pokaždé myslím na svého nejlepšího přítele i na tátu. Ale věřím, že smrt není konec. V našich srdcích jsme s přáteli a rodinou navždy. Věřím, že nám blízcí lidé po smrti pomáhají, že nás vedou a jsou tu s námi. Takže i když je to velmi náročné a emocionálně vyčerpávající, je v tom naděje.
Jak dlouho album vznikalo?
Pracovala jsem na něm asi rok. Nejprve jsem osm měsíců skládala a potkávala se s některými z hostujících muzikantů, například s Christinou Perri a ZZ Wardem nebo Riversem Cuomo, a psali jsme společně. Po zbytek roku jsme nahrávali.
V písních dochází k zajímavým setkáním. Například v Don't Let This Feeling Fade hostuje Rivers Cuomo, zpěvák a kytarista skupiny Weezer, a rapper Lecrae. Jak vás napadlo je dát dohromady?
Chtěla jsem nahrát výjimečné album a mám ráda, když se kombinují věci, které k sobě na první pohled nepatří. Třeba rapper, typický rocker a houslistka. Hip-hopového muzikanta jsem si na desce přála mít stoprocentně. Ta píseň měla být původně instrumentální, ale pak jsme do ní pozvali Riverse, protože měla veselý refrén. A Lecraeho miluji, byla to tedy jasná volba. Písně vznikají různě a tuto jsem vytvořila organicky. Vrstvila jsem jeden nápad na druhý a skončila jsem tisíc mil od místa, kde jsem začala.