Po úspěších dvou předešlých desek Regeneration? (2001) a Tune Da Radio (2002) se od vás automaticky očekává další úspěšné album. Byla pro vás při nahrávání novinky ta skutečnost svazující?

Svazující ani ne, spíš jsme se díky ní dokázali v určitých situacích emocionálně víc vyšťavit. Fanoušci od nás očekávají, že vytvoříme další slušné písničky, hudební kritici čekají, že nahrávka bude mít navíc k těm slušným písničkám ještě ekvivalentní zvuk. My jsme si uvědomovali, že by bylo dobré vytvořit album kvalitativně se těm předešlým minimálně přibližující.

Na jaře jste se rozloučili s kytaristou Yardou Helešicem, producentem dvou předešlých desek. Obejít se bez něho pro vás asi bylo věcí osobní prestiže, ne?

Že jsme schopni bez něho dál existovat, považujeme za samozřejmost, byť se mu podařilo v médiích vzbudit zdání, že to tak není. V Support Lesbiens se dosud vystřídalo třináct lidí, čili dojem, že Support Lesbiens byla tříčlenná kapela, shodou okolností na přání Helešice, byl nesprávný. Podle mě jsme novou deskou dokázali, že jsme schopni vytvořit písničky, které jsou možná kvalitnější než ty předcházející. Helešicovo producenství jsme zastali tím, že jsme nahrávali živě, jako v polovině devadesátých let na našich úplně prvních deskách. Dopadlo to dobře, pracovali jsme celkem čtyři měsíce.

Jste tedy spokojeni?

Mám dojem, že se nám podaří nezklamat ani fanoušky, ani hudební kritiky. Těší mě, že se nám nahrávku povedlo posunout do rozměru živého zvuku, o kterém jsme se dlouho bavili a chtěli jsme ho znovu zkusit. Trend na předešlých dvou deskách byl bohužel opačný.

Kompletní rozhovor s Kryštofem Michalem vyjde v úterním vydání deníku Právo.