V případě Iana McEwana, jehož povídkový debut První láska, poslední pomazání (1975) se k nám paradoxně dostává až jako tečka za zájmem vydavatelů o tohoto nepřehlédnutelného Brita, byl jeho vstup na ostrovní literární scénu před třiceti lety památný: šokoval nejen originálním jazykem, ale i pohledem na svět. Lidstvo si podle něj hraje na civilizované opice.

Lze se pouze dohadovat, nakolik se do jeho vzteku promítlo dětství ve stínu otcových kasáren. V jeho mladistvě odmítavém pohledu hýbe světem za dveřmi našich bytů Zlo, před kterým není úniku. Jak už víme z McEwanových raných próz, jeden zoufalec třeba ulicí vláčí butikovou figurínu, s níž hodlá strávit dnešní noc. Další valí v kufrech naporcovaného manžela své milé, jenž ho před chvílí načapal in flagranti, a třetí je na infarkt, protože mu v samoobsluze právě ukradli miminko.

Brilantní cynické odosobnění, s jakým autor vylíčí podobná setkání, jako by násobilo odpor k "přespříliš tolerantní" britské společnosti, poněvadž ta před našimi zraky působí náhle ještě odpudivěji, je-li popsána "perverzní básní".

Ani v úvodní povídce právě vydané debutové sbírky (Prostorová geometrie) neváhal provokatér McEwan hned zkraje vytáhnout na světlo penis naložený do formalínu, čímž v televizní adaptaci způsobila BBC na dlouho zlou krev v Dolní sněmovně.

Dál už autor užívá šokovou terapii nočních můr, jež k našemu úžasu vlastně ani moc temné nejsou, neboť jsou snadno dostupné za bílého dne a mnohdy je jen odmítáme vidět.

Vždyť kolik mezi námi může pobíhat čtrnáctiletých školáků, kteří čekají na "svlékací" večírek u vyvinuté spolužačky (Doma je doma) a nakonec se o podrobnostech "první lásky" předem informují v kalhotkách mladší sestry?

A kolik je mezi námi takových dívenek odnaproti (Motýli), jejichž zneužití však u Mc Ewana nevnímáme uslzenýma očima sousedky, poněvadž spisovatel našel dost kuráže na to, aby znásilnění zprostředkoval přímo z hlediska úchylného útočníka?

McEwanova zdánlivá netečnost je pro někoho snad příliš silnou kávou, není však laciným plenérem pro samoúčelnou krutost. Existenciálně podkreslený přístup pouze dál prohlubuje nepoměr mezi tím, co jsme před chvílí na vlastní oči viděli - a jak se to nyní snažíme přijmout. Při tom si autor vypomáhá esteticky nízkými obrazy okomentovanými prvotřídní angličtinou.

Pesimismus z lidského selhávání

Ale ať už McEwan tímto působivým způsobem popíše domácí despotismus matek, strkání outsiderů do trouby za účelem pečení či duševní chorobu navždy otištěnou do tvárné dětské duše, vždy to udělá zkřiveným pohledem, který stírá zábrany a s nimi i přehled o tom, co je vlastně normální.

Tato autorská krutost má rozhodně co do činění s pořádnou porcí pesimismu z lidského selhávání. McEwan se ho celou svou literární kariéru zbavuje tím, že chce uvěřit naší pozapomenuté schopnosti spolu žít a komunikovat.

Ale na to bylo v tomto jeho bojovném debutu ještě příliš brzy: S přesvědčením chlapce ze závěrečné povídky, který je svou pěstounkou terorizován a nucen k převlékání do nejneuvěřitelnějších kostýmů, se nechává slyšet, že "jsme jen zvířata navlečená do šatů a vyvádíme stejně podivné věci jako opice na čajovém dýchánku".

Takže nikoli opice polidštěné prací pro blaho celku, jak v to doufali marxisté, ba ani nahaté opice Desmonda Morrise, uplatňující své přirozené choutky, nýbrž ze všeho nejvíc goldingovský děs z toho, že bestii v nás je Zlo vrozené.

Jenže sir William Golding byl coby křesťan aspoň "vesmírným optimistou", kdežto McEwan by s posledním pomazáním nebožky humanity nejradši zatloukl i poslední hřebík do bližního svého.  

Ian McEwan: První láska, poslední pomazání

Přeložil Ladislav Šenkyřík. Volvox Globator/KGB, Praha 2004. 164 stran, cena 220 Kč (Literární klub 159 Kč).