Co je na filmu, který se odehrává v době mnichovské zrady, dnes aktuální?

Právě ta nabubřelost velkých zemí. A také to, že lidé pořád nejsou dost ostražití v náklonnosti a ve výběru politiků. Jsou nespokojení se svými vládami, chtějí změnu a ve jménu té změny za každou cenu zvolí ještě větší zlo – jen aby to bylo něco jiného. To je nebezpečné a z historie už víme, kam až to vede. Přichází to plíživě, nenápadně, přitom to můžeme pozorovat kolem sebe dnes a denně. A pořád jsme slepí.

Jaký byl Jan Masaryk? Milovník kokainu, nemocný člověk, významný politik?

Byl to hlavně charakterní, poctivý člověk. Ten kokain bych ani nezmiňoval, tehdy a ve společnosti, v níž se pohyboval, to bylo stejné jako alkohol.

Byl to člověk z masa a kostí, divoký, upřímný, bohém, který miloval společnost a který potřeboval ventily, aby se vůbec mohl vyrovnat s tím, že nesmí být sám sebou. Snažil se o to, chtěl před svým původem utéct, ale nesměl – byl v dospělosti už jediným synem velkého otce. Cítil jsem vůči němu zodpovědnost.

Mám ho rád a bylo mi ho hrozně líto. Byl strašně sám. Usmíval se, řádil, vedl jednání a pořád byl sám. Chtěl být klavíristou, ne politikem, ale všichni kolem něj to jméno, které mu zkazilo jeho vlastní život, využívali.

 Herec Karel Roden jako Jan Masaryk.

Herec Karel Roden v roli Jana Masaryka

FOTO: Bioscop

Film se odehrává i na psychiatrické klinice v USA. Je tato linie fakticky podložená?

Ta je celá vymyšlená, protože v jeho životě je v období kolem Mnichova díra. Neví se, kde byl. Prostě najednou zmizel. Ale s psychiatrickou klinikou měl zkušenost z mládí. Ještě před maturitou ho poslali do Ameriky, protože byl na Prahu moc divoký a měl jeden průšvih za druhým. Jenže on v nich v Americe pokračoval a dostal se až na kliniku, kde mu dokonce diagnostikovali určitý typ schizofrenie.

Když jste dostal nabídku Jana Masaryka hrát, věděl jste o něm hodně?

Jen to, co každý, což nebylo mnoho. Přečetl jsem pak o něm knížky, ale to by stejně nebylo k ničemu, kdyby nebyl dobře napsaný scénář. Kompletní, sytý scénář se záchytnými body. To pak je krásné. Ale české scénáře bohužel většinou dobré nejsou. Je to škoda.

Čím myslíte, že to je?

Všechno se setřáslo do jednoho pytle. Jsme zvláštně cyničtí, bojíme se citů, takže všechno musí mít odstup, nadhled, všechno musí být komedie. Absurdní, hořká, smutná, a kdo ví, jaká ještě, ale nakonec je to většinou splácanina. A když o něco jde, musí se to zasadit do sedmdesátých let. Jako by v dnešní době těch dilemat nebylo tisíc. To je pak lepší nedělat nic.