Na vernisáži jste uvedl, že k vystavování potřebujete vždy popud. O jaký impulz se jedná?

Vzhledem k tomu, že má domovská skupina Tata Bojs je takový motoráček, který neustále jede, nemám na nic dalšího moc času.

K tomu, abych zrealizoval takovouto výstavu, musím vše na půl roku odstavit. A po desce, kterou jsme loni vydali, se mi podařilo ten čas vyšetřit. Proto nyní samostatně vystavuju po pěti letech, a v Praze dokonce po deseti.

Je důležitý i duchovní popud?

Nad konceptem výstavy jsem přemýšlel už před dvěma lety a rozkreslené nápady jsem schovával do šuplíku. Pak mě oslovily tři galerie, což byl silný moment pro to, abych věci rozhýbal. V září proběhla výstava v Opavě, pak se přestěhovala do Trutnova a teď do pražské Villy Pellé.

FOTO: Jan Šída, Právo

Jsou všechny tři výstavy totožné?

Každá byla jiná, což je i pro mě zábavné. V Opavě výstavu tvořily pouze nové věci z léta 2016. Trutnovská galerie disponuje velkorysým prostorem, a tak bylo nutné původní kolekci doplnit o starší sochy. Výstavu ve Ville Pellé rozšířilo pár nových akvarelů a hlavně je odlišná eklektickou instalací v půdním prostoru. Chtěl jsem, aby půda působila odlišně proti prvním dvěma patrům, která jsou instalačně pojata čistě.

Můžeme mluvit o retrospektivě?

Možná je to vlastně taková velmi podivná retrospektiva. Mám tam skoro všechny své staré práce od dob studií, někdy jen jejich fragmenty. Jsou instalovány tak, jako by je tam někdo odložil a léta na ně padal prach.

Co znamená název Dveře dovnitř?

Dveře chápu v symbolické rovině jako něco, co odděluje nejen dva prostory, ale třeba i dvě období v životě. Jak to budou vnímat návštěvníci, nechávám na nich.

Jaký příběh v sobě nese dílo Setkání?

Týká se to momentu setkání světlé a temné stránky, kterou máme v sobě každý. Oba protipóly jsou záměrně znázorněny černou a bílou, asfaltovou spárovačkou a tenisovou lajnovačkou, havranem a holubicí. Čáry jsou vedeny uhlopříčně z obou konců místnosti a veškerá pozornost i energie je soustředěná mezi zobáky obou opeřenců, kteří sedí na vozíčkách.

Milan Cais a dílo Setkání.

Milan Cais a dílo Setkání

FOTO: Jan Šída, Právo

Vadí vám, když lidé zasahují do instalací a pohybují předměty?

Nevadí mi, když vstupují do expozice interaktivně, ale zase to nesmí být moc destruktivní. Třeba na půdě mi někdo úplně posunul jednu z instalací. Všechny části byly na jiném místě. Zajímalo by mě, co ho k tomu vedlo.

Ovlivňují se u vás hudební a výtvarná složka?

Ano, bývá to u mě propojené. Třeba starší akvarely, které visí na půdě, představují jednotlivé písně Tata Bojs z alba Ležatá osmička v jejich raném stadiu. Na základě mého poslechu demosnímků vznikly v okamžité reakci jednotlivé kresby. Jmenují se podle původních názvů skladeb ještě v pracovní fázi. Každopádně všechny nové věci, podle kterých se výstava jmenuje, snad poprvé nejsou s hudbou spojeny. Tuto výstavu vnímám jako velmi osobní.

Co vás čeká v budoucnu jako výtvarníka i hudebníka?

Výstavu ještě zřejmě čeká stěhování do Liberce a možná do Bratislavy. S Tata Bojs bychom rádi začali pracovat na nových písničkách.

Na přelomu dubna a května by mělo vyjít koncertní album se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, které jsme nahráli na koncertě ve Fóru Karlín v listopadu loňského roku.