Jak byste svým dobrým zahraničním přátelům představil Čechy?

Byl bych s láskou kritický, protože si myslím, že tak se to má dělat. Českou republiku bych představil jako zemi, která si bohužel sama kazí svou pověst. Mluvil bych o ní jako o zemi, ve které lidé nedokážou přijít na to, jak spolu souviset, příliš spolu nedrží, a když náhodou do politiky nastoupí někdo zajímavý, kdo nabízí šanci to změnit, preventivně ho pro jistotu pomluví, že zase sleduje nějaké své temné cíle.

Představil bych nás jako zemi, ve které za prací médií, která by měla být objektivní, často nacházíme úzce vymezený zájmový segment. Což se často stává i ve veřejnoprávních médiích.

Česká společnost nemá strukturu, je davovější než jiné. Je to podle mě tím, že jsme nikdy nedostali šanci stát se národem v pozici. Vždy jsme byli vůči někomu v opozici. Na chvíli se to změnilo za první republiky. Jenomže většina lidí považovala její konec, Mnichov, nejenom za katastrofu, ale i za důkaz toho, že nést odpovědnost za věci veřejné je až moc riskantní. A tak rodiče dál dětem říkali, aby nevystrkovaly nos, a je to tak dodnes.

To není dobrá vizitka.

Nechtěl bych, aby to znělo kysele. Jsou lidé, kteří si v téhle zemi své aktivity najdou a jsou v nich dobří. Velká část této společnosti ale promarňuje své šance. Nejsme strukturovaná společnost, kde každá vrstva plní nějakou roli a dohromady spolupracují. Jsme – obrazně řečeno – všichni zamícháni v jedné pračce a v ní neustále recyklujeme pseudotémata, která nedávají společnosti směr. Aspoň já ho nevidím.

Jak se vlastně zrodila vaše televizní série České století?

Náhodou. Před asi deseti lety jsme se spřátelili s režisérem Robertem Sedláčkem. Dokončoval tehdy film o Husákovi, jednu ze svých nejlepších věcí. Scházeli jsme se, debatovali, Robert se vždycky hodně zajímal o historická témata. Bavilo ho také číst mé knihy a já v té době právě vydal České okamžiky, což jsou krátké kapitolky z našich dějin, nasazené vždy na nějakou nestandardní událost.

Zkoušeli jsme nejdřív vymýšlet něco podobného, ale nakonec jsme si řekli, že vlastně nevíme skoro nic o tom, jak se u nás přijímají ta velká politická rozhodnutí. Jak se stane, že těm lidem nahoře z toho vyjde jednou Mnichov, podruhé únor 1948 a potřetí přijetí kapitulace v Moskvě v srpnu 1968. Postupně jsme ta témata střásali, z původních asi dvaceti jich nakonec zbylo devět. To bylo na podzim 2010. Robert to pak v České televizi dokázal prosadit k natáčení.

Bylo vaším záměrem na těch devíti událostech objevit něco nového?

Chtěli jsme především pochopit, jak se ta politika reálně dělá. A ukázat to tak, aby byl divák vtažen do hry, aby byl na chvíli tím Benešem nebo Dubčekem, aby všechna ta sporná rozhodnutí jenom zvenku nekibicoval. Nešlo nám o akční podívanou, chtěli jsme, aby se divák trochu zamyslel. Někteří diváci si potom stěžovali, že třeba v díle nazvaném Kulka pro Heydricha nebyl ten atentát vidět. My jsme ho ale předtím už v několika filmech viděli, zatímco přípravu atentátu a také to, jak souvisela s chystaným odsunem Němců, nenatočil do té doby nikdo.

Za dvacet let, co vymetám archívy, mám sesbíráno dost dokumentů. Věděl jsem tedy předem, že mám materiál, ze kterého to bude možné napsat. Televize ty scénáře nakonec přijala vždycky v první verzi, přestože jsem předtím nikdy nic podobného nepsal.

Celou televizní sérii režíroval Robert Sedláček, zatímco každý z devíti komiksů Češi, které začaly vycházet později, kreslil jiný autor. Proč?

Dobrých režisérů na historická témata u nás mnoho není, ale dobrých kreslířů je dost. Nakladatelství Mladá fronta zaměstnalo dva lidi, kteří je pomáhali vybírat. Vodili je za mnou, vzájemně jsme se očuchávali a já pochopil, že i když jsou generačně jinde a historií se někteří z nich nezabývají, mají pod čepicí. Každý jinak, ale každý dost, aby dokázali ten příběh uchopit stejně jako předtím režisér.

Všem jsem jenom řekl, že naším žánrem je tragédie, nikoli groteska. Že si ani z největších zločinců nebudeme dělat legraci, ale ukážeme je jako zločince. Protože když zesměšňujete třeba Klementa Gottwalda, znevažujete tím památku lidí, kterým ublížil.

FOTO: Lucie Levá

Vydáním komiksů se pro vás uzavřel kruh, protože vaše první kniha Kamarádi z prérie z roku 1991 byl také komiks. Jak jste k tomuto žánru získal vztah?

V dětství. Číst jsem začal v osmašedesátém roce, tedy v době uvolnění, kdy se české dětské časopisy napojily komiksy naší či zahraniční provenience. V tehdejším Ohníčku se sešlo třeba deset různých kreslířských rukopisů, ve Větrníku, Abíčku a jiných časopisech byly další. Tatínek mi to tenkrát všechno kupoval a já z toho byl v sedmém nebi.

Kreslil jste komiksy vy sám?

Mockrát, pořád je mám. Dával jsem tomu přednost před životem. Když jsme s kluky v Boskovicích uspořádali výpravu ke starému hřbitovu, došli jsme k němu a před námi byly tajemné, dehtem natřené dveře, začal jsem přemýšlet, co za nimi asi je. A když jsem si to představil, metal jsem domů a nakreslil o tom komiks. Ostatní kluci domů neběželi, ale ty dveře vypáčili a na hřbitov vlezli.

Může se stát, že ještě na České století a potažmo komiksové Čechy v budoucnu navážete?

Nemám to v plánu. Devět dílů beru jako konečných.

Na čem pracujete v současné době?

V poslední době jsou to hlavně filmové a televizní scénáře. Dlouho jsem se zabýval názorovým psaním, kde autor přesvědčí čtenáře, pokud shromáždí všechny prameny, které pak dá do podstatných souvislostí a přesvědčivě přitom argumentuje. Oslovuje tedy hlavně čtenářův rozum. To hlavní, co většinou z nás hýbe, jsou ale spíš emoce. A ty daleko líp vyjádří dialog. Takže se snažím psát takové dialogy, které by toho v sobě obsáhly víc než názorové psaní.

Letos budou podle mých scénářů natočeny dva filmy. Televize Arte si objednala snímek o pražské defenestraci. Příští rok 23. května od ní uplyne čtyři sta let a Němce a Francouze to zajímá. To má zároveň tu výhodu, že se na to nedíváme jen tradičním čechocentristickým pohledem. Nebude to o tom, že zlí nepřátelé nás porazili na Bílé hoře, kvůli čemuž jsme potom tři sta let trpěli. Bude to nahlížené v celoevropském kontextu.

Vznik druhého filmu inspiroval mladý producent Jakub Červenka. Přečetl si Čapkovy Hovory s T. G. M., podle mě zcela nezfilmovatelné, řekl, že chce film, a přidal celkem přísné zadání: budou v něm vystupovat jenom dva herci a celé se to bude odehrávat v reálném čase, během devadesáti minut jednoho zářijového dne roku 1928 v zámku a parku ve slovenských Topoľčiankách. Bylo to těžké, to se mi líbilo.