Fotograf Jakub Deml: Žít se dá na mnoho způsobů

Protože jsem nabyl dojmu, že u některých by barva odvracela pozornost od fotografovaného objektu tam, kam jsem nechtěl. Černobílé snímky jsou syrové a mají náladu, která k této sérii podle mě patří. Lidé, kteří jsou na nich, žijí nebo žili velmi silné příběhy. Rozhodl jsem se je zachytit a v deseti případech vyprávět prostřednictvím vždy dvou snímků.

S každou osobou vznikly stovky fotografií. Většinou se mi stávalo, že už když jsem odjížděl domů, věděl jsem, které jsou mými favority. V některých případech jsem dokonce věděl hned, které dvě na výstavu použiju.

Byly ale i případy, v nichž bylo rozhodování velmi těžké a dlouhé. Když jsem opravdu nevěděl, které dvě mám vybrat, nechal jsem si poradit od kamarádů z oboru nebo od bratra, který je také fotograf.

Během své práce se dostávám k lidem, kteří jsou nebo byli zvláštní tím, jak žili.

První snímek vznikl, když jsem fotil bezdomovce, jenž žil v Praze pod Barrandovským mostem. Strávil jsem s ním celý den, vznikla spousta hezkých fotografií a já se pro takový způsob práce a vidění světa nadchl. Rozhodl jsem se, že budu hledat a fotit další takové lidi, ale nemyslel jsem na to, že z toho jednou bude výstava. Tu jsem se rozhodl připravit teprve po nějakém čase.

Bylo to velmi individuální. Všem jsem samozřejmě řekl, proč je chci fotit a co zamýšlím. Někteří byli od začátku vstřícní. Například bezdomovec Ludvík Doležal ze Skřivan u Nového Bydžova vůbec nevnímal, že ho fotografuju. Bylo mu to úplně jedno a od první minuty do poslední byl otevřený a milý. Byl čistá duše, takový hodný podivín.

Aby přežil, zahrabával se ve svém malém příbytku do popela. Byl celý od sazí, myslím si, že je měl zarostlé v kůži. Měl jsem v plánu se za ním jet letos v zimě znovu podívat. Loni v prosinci ale zemřel a musím přiznat, že mě to zasáhlo velmi osobně.

Naopak u velké rodiny Mlčochových, která žije na šumavské louce, jsem musel zpočátku překonat nedůvěru. S panem Petrem Mlčochem jsme si před začátkem focení asi hodinu a půl povídali. Odvedl si mě stranou a bavili jsme se o mé práci, o projektu i o tom, co dělám kromě focení. Teprve potom řekl, že mi důvěřuje, nabídl mi tykání a odvedl mě ke své rodině.

Když už se mi podařilo je kontaktovat, nebyl problém jim svůj záměr vysvětlit a začít fotografovat. S některými ale bylo těžké ten první krok udělat. Třeba právě za panem Mlčochem a jeho rodinou jsem nechtěl přijet bez ohlášení, s fotoaparátem na krku a sdělením, že je jdu fotit.

Od režisérky dokumentu, který o nich vznikl, jsem si tedy sehnal telefonní číslo a snažil se jim dovolat. Problém je, že mobilní telefon zapínají jenom ve chvíli, kdy sami potřebují někam zavolat, což znamená, že dovolat se jim je takřka nemožné.

Jelikož se mi to ani po dlouhé době nepodařilo, rozhodl jsem se vypravit za nimi bez předchozího ohlášení a vysvětlit jim to na místě. Trvalo mi však několik měsíců, než jsem se k té návštěvě odhodlal.

S lidmi, kteří žijí v ekologické komunitě na Slovensku, jsem byl celý víkend. Bydlel jsem u nich. U pana Mlčocha a jeho rodiny jsem strávil dva dny. S některými jsem ale byl jen dvě tři hodiny.

Pochopil jsem, že žít se dá na mnoho způsobů a je nesmysl je hodnotit jako dobré nebo špatné. Každý člověk má jiné priority, jiný životní styl, jiné představy a nároky, které jsou pro něho dobré. Myslím si, že neexistuje jeden nejlepší způsob života.

Lidské příběhy jsou různorodé a to je na nich krásné.

Mám to v plánu. Chtěl bych dál fotit lidi, kteří žijí jinak, a za pár let fotografie z výstavy vyměnit, případně připravit pokračování či rozšíření.

Kromě toho chystám další fotografický projekt. Řeknu o něm ale zatím jen to, že je z prostředí české a slovenské hudební scény.