RECENZE: Já, Daniel Blake. Může se to přihodit rovněž vám

Jeho filmy se hrají na mezinárodních festivalech, v Karlových Varech dostal už v roce 1969 Křišťálový glóbus za Kes, v Cannes, kde patří s osmnácti hranými filmy ke stálicím programu, získal první Zlatou palmu v roce 2006 za snímek Zvedá se vítr. Publikum tam tleskalo filmům Mé jméno je Joe, Sladkých šestnáct, Hledá se Eric nebo Andělský podíl, za který dostal Cenu poroty.

Vítěz loňského ročníku, snímek Já, Daniel Blake, se svou zdrcující kritikou sociálního systému řadí k těm apelativnějším z Loachových filmů. Pořád si ale uchovává dostatek filmařovy profesionality a ironického humoru, aby byl divácky vstřícný.

Daniel Blake je padesátník (jeho vynikající představitel, britský komik Dave Johns přijel film uvést i na středeční pražskou premiéru), který po infarktu nemůže nadále vykonávat svou práci a musí žádat o sociální dávky.

To znamená, že musí naskočit na kolotoč nekonečného čekání, nařízení, pravidel, boje s on-line formuláři a otázkami typu „Ujdete více než padesát metrů?“, „Dokážete zvednout ruku, jako byste si chtěl něco vložit do kapsy?“ při zjišťování nároku na sociální dávky.

Současně s tím musí hledat zaměstnání, přestože mu lékař doporučil, aby ještě do práce nechodil. Pokud by totiž alespoň „nehledal“, o dávky by přišel. Danielovo setkání se svobodnou matkou dvou dětí Kate pak rozšiřuje obraz nesmyslně nastaveného sociálního systému, který člověku bere především důstojnost, o další rozměry.

Ken Loach se pustil do tématu, které působí na pohled stejně nezáživně a úmorně jako život na zmíněném kolotoči. Dokázal k němu však najít lidský, emotivně působivý přístup, kterého dosahuje tím nejtěžším, ale nejspolehlivějším způsobem – sžíravou ironií a tragikomickými situacemi přesně na hranici, o níž říkáme: „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.“

Příběh, vyprávěný s důrazem na lidskou důstojnost, diváka vede nejen k poznání, že do takové situace se může mávnutím proutku dostat každý, ale i k vědomí, že právě důstojnost je to, co člověk nesmí ztratit. Teprve pak by totiž opravdu prohrál.

Vynikajícího spoluhráče našel režisér v představiteli hlavní role, britském komikovi a baviči Davu Johnsovi, který dodává Danielovi potřebnou míru uvěřitelnosti a skvěle podporuje tragikomickou linii filmu. K závěru je sice všeho už trochu moc, Loach bohužel přece jen míru neodhadl zcela dokonale, ale přesto je film Já, Daniel Blake dalším potvrzením toho, že britská kinematografie je nejen v žánru romantických komedií, ale i sociálních dramat na špičce současné evropské tvorby.