Článek
Své čtvrté studiové album jste nazval Fixion. Co to znamená?
O názvu jsem přemýšlel dlouho a nejprve mě napadlo slovo Fiction. Vystihuje proces tvorby, kdy si člověk tvoří vlastní svět. Pak jsem ho obohatil o x, které vyjadřuje, že na hudbu může být člověk fixovaný a spojit s ní život. Líbí se mi, že to je jednoduché slovo. Znamená, že hudba je místem, do kterého můžete utéct z reality. Stejné je to s koncertováním. Každý večer z ničeho budujete celý svět.
Je pravda, že když dokončíte práci na albu, smažete přebytečné nápady?
Rád začínám od nuly, s prázdnou stránkou. Nechci se vracet k dva tři roky starým nápadům, které už v sobě většinou nemají nic aktuálního. Preferuji přítomný okamžik, ve kterém napíšu něco nového. Víc mě to inspiruje.
Nápady si opravdu archivuji velmi zřídka, a není to proto, že by se mi zdály slabé. V pauze mezi nahráváním se toho pokaždé stane tolik, že mám pokaždé chuť změnit směr.
Takže se posluchači mohou spolehnout, že jim předkládáte úplně čerstvou tvorbu.
Ano, album je pro mě odrazem toho, kde se v životě právě nacházím. Proto zní každé jinak a lidi se diví, jak moc se liší jedenáct let staré debutové album od hudby, kterou jim předkládám nyní. Jde jen o vývoj. V umění je přirozený.
Na turné novou muziku netvoříte. Je obtížné se po delší pauze vrátit do kreativního procesu?
Velmi. Většinou mi to pár měsíců trvá. Svým způsobem se chvíle, kdy otevřu pomyslnou skříňku s novými zvuky, obávám. Znamená totiž, že mě čeká období plné rozhodnutí. Když mám složit novou hudbu, potřebuji se k tomu ztišit. Vyžaduji klid a soustředění. Když mě za pár dní čeká několik koncertů nebo jiné povinnosti, nemůžu se do tvorby ponořit. Abych se rozjel, potřebuji se na další dobu zavřít do studia. Nejraději pracuji sám. Když mě nikdo neruší, snáz se koncentruji na psaní.
Na turné se naopak obklopujete kapelou. Baví vás ten kontrast?
Ano. Například miluji elektronické bicí, líbí se mi jejich estetika a to, že jsou monotónní a studené. Všechny mé oblíbené kapely je používají, baví mě minimalismus, který nemá nic společného s předváděním hráčských dovedností. Ale naživo rád dodám hudbě určitou nahodilost. Lidský teplý zvuk přes monotónní digitální základ. Rád to kombinuji.
Je to tím, že za sebou máte působení v kapelách různých žánrů?
Jako teenager jsem hrál v mnoha různých skupinách. Jeden čas dokonce i v bluesové. Časem jsem ale objevil, že díky elektronice můžu své vize daleko snadněji realizovat. Vždycky jsem totiž rád rozhodoval a ne vždy jsem se shodl s ostatními členy v kapele.
Jsem ale vděčný, že jsem se k hudbě dostal přes hudební nástroje. Díky tomu znám akordy, umím si ve studiu něco sám nahrát a lépe se dorozumím se svými hudebníky.
Oceňujete na elektronické hudbě spíš její zvuk, nebo svobodu, kterou vám technologie dává?
Vlastně především svobodu v oblasti zvuku. Psát písně doprovázené tradičními nástroji je také velmi svobodné, ale nakonec jste omezeni zvukovými možnostmi daného nástroje. S elektronikou se můžete vydat kamkoliv.
Nicméně jak už jsem zmínil, mám rád oba ty světy. Každý mi dává něco jiného a ani bez jednoho bych se neobešel.
Vaše hudba je nejčastěji popisována jako melancholická. Máte sklon k melancholii?
Ani ne. Myslím si, že se ten prvek v mé hudbě přeceňuje. Mé písně nejsou tak smutné, jak se o nich říká. Ano, melancholie v nich je, ale je to především proto, že takovou atmosféru mají písně téměř všech kapel, které miluju. Promlouvá to ke mně víc než veselé tóny.
Žijete v Kodani. Inspiruje vás to město k tvorbě?
Ne. Mé studio může být tam, nebo na severním pólu, a nebudu cítit rozdíl. Důležité pro mě je, abych tam za sebou zavřel dveře a byl sám sebou. Nikdy jsem se necítil být součástí žádné scény. Ani lokální, ani žánrové.