RECENZE: Totalitní Tosca – problematický dárek Čechům

Do čela své inscenace tak místo Tosky a Cavaradossiho postavil policejního šéfa Scarpiu a dění vsadil do obrovité služebny, v níž početný policejní aparát horlivě datluje na stroji, odposlouchává, zatýká, cenzuruje a podobně. V programu svou koncepci pro jistotu důkladně popsal a zdůvodnil, proč nevytvořil další „dekorativní, mdlé a konejšivé pojetí“ s tím, že k naplnění jeho náročného cíle dobrat se smyslu Tosky „je však nutná scénická interpretace dostatečně silná a důvtipná.“ A to je právě to, co jeho inscenaci schází.

Na obrovité scéně s množstvím statistů se totiž odehrává popisné divadlo z dob dávno minulých, ve kterém skutečné vztahy nahrazuje amatérsky předstíraná chlípnost a z provaziště v závěru dokonce letí vycpaná figurína Tosky. Pražské publikum, vychované k náročnějšímu divadelnímu jazyku, inscenaci na první premiéře vypískalo a vybučelo.

Na hudebním nastudování nového hudebního ředitele Státní opery Weisera je patrné, že je dirigentem převážně symfonickým, bez užšího vztahu k opeře i pěvcům. Tosca pod jeho vedením postrádá dramatické napětí i zvukovou rafinovanost.

V titulní roli zazářila na druhé premiéře sólistka Národního divadla Anda Louise Bogza, stále jedna z nejlepších evropských Tosek, zatímco hostující Nizozemka Barbara Haveman předvedla útlý, pro Tosku naprosto nevhodný hlas. Ještě větší rozdíl byl mezi slovenským tenoristou Peterem Bergerem, který Cavaradossiho zazpíval s jistotou, zatímco hostující Valter Borin s rolí dost slyšitelně zápasil. Scarpiové obou premiér, Jiří Sulženko i Francesco Landolfi, byli pěvecky slušní, herecky o své postavě přesvědčil jen první z nich.

Novou Toskou nabídlo Národní divadlo publiku návrat k omšelému divadelnímu výprodeji a průměrné hudební kvalitě. Tudy cesta k prosazení se do evropského operního kontextu opravdu nevede.