Článek
Rozety, jak od středověku nazýváme velká kruhovitá okna katedrál, patřily k symbolům gotiky. Na jejich konstrukci se společně podíleli architekti, kameníci, zedníci, kováři, skláři a malíři.
Architekti pomocí kružítka vytvořili originální geometrické schéma, kameníci a kováři z kamene a ze železa vytvořili konstrukční části, zedníci pak rozetu zazdili do otvoru ve stěně katedrály a nakonec skláři a malíři připevnili na železné mřížoví barevné sklomalby.
Velká rozeta katedrály Notre-Dame v Paříži při pohledu z interiéru.
Až třináct tun zátěže
Rozeta je středověký vynález. Antická architektura nic podobného neznala. Zvnějšku působí toto kruhové okno jako vizitka dekorativního talentu gotických stavitelů, v interiéru se díky sklomalbám mění v barevný kotouč nevýslovné krásy, který je současně nositelem obrazového poselství, protože postavy i symboly na sklomalbách ilustrují scény z bible či křesťanských legend.
Nejproslulejší mezi rozetami klasické gotiky je okno na fasádě příčné lodi v pařížské NotreDame, které vytvořil v polovině 13. století francouzský architekt Jean de Chelles. Toto dílo, které se stalo vzorem i pro Soissons, má průměr 12,9 metru, což je zhruba výška třípodlažního domu. Německý inženýr Werner Thiedke spočítal tlaky, jakým by byla kruhovitá plocha vystavena, pokud by až do Paříže dorazil orkán Egonovy síly. A dospěl k neuvěřitelnému číslu. Pokud se zvedne vítr, který tlačí náporem 100 kilogramů na metr čtvereční, musí Chellesova rozeta ze skla, kamene a kovového mřížoví vydržet tlak třinácti tun.
Západní průčelí katedrály v Soissonsu před řáděním větrné smršti Egon.
Síla větru se měří podle tzv. Beaufortovy stupnice, která byla vytvořena v 19. století pro potřeby britského námořnictva. Silná vichřice o rychlosti větru 89 až 102 kilometrů za hodinu tlačí silou 38 až 50 kilogramů na každý metr čtvereční plochy, při mohutné vichřici s rychlostí 103– 117 km/h to činí 50 až 66 kilogramů a při orkánu s rychlostí nad 118 km/h to je 66 kilogramů a více. Egon dosahoval rychlosti téměř 150 kilometrů v hodině. Takže je vlastně div, že v Soissonsu to odnesla jen rozeta.
Zničení remešské rozety
Z hlediska historie nejde o ojedinělý případ. Jen 60 kilometrů od Soissonsu se nachází Remeš a barokní kronikář Pierre Cocquault vzpomínal, že o Velikonocích roku 1580 se městem prohnala větrná bouře, která v celém regionu zanechala nepředstavitelnou spoušť. V Remeši byly poničeny nejen domy, arcibiskupský palác a mnohé kláštery, ale hlavně gotická katedrála Panny Marie, kde byli po staletí korunováni francouzští panovníci.
Vítr se na její jižní straně opřel do velké rozety s takovým náporem, že konstrukce praskla a celé kruhovité okno bylo obrovskou silou vrženo do interiéru katedrály, kde se dopadem na podlahu roztříštilo na kousky, které se už nedaly opravit.
V následujícím roce vytvořil pro remešský chrám novou rozetu sklářský mistr Nicolas Dérodé. Nebyla však gotická, ale renesanční. Ovšem ani toto dílo nepřežilo do dnešních dnů, protože Dérodého rozetu za první světové války zničila palba německých děl, která brutálně zdevastovala město i katedrálu. Mimochodem polní maršál Paul von Hindenburg v pamětech psal o dovednosti svých dělostřelců téměř jako básník. Prý dokázali děla rozeznít jako hudebníci strunné nástroje a vyluzovali na nich podmanivé tóny bitevní symfonie.
Paseku, jakou tato muzika nadělala v remešské katedrále, dodnes Francouzi Němcům neodpustili. Těžce poškozená byla za první světové války i katedrála v Soissonsu, zůstala však z větší části stát, navzdory tomu, že okolní domy byly zdevastovány.
Počítalo se s poryvy větru?
S palbou těžkých děl stavitelé gotických katedrál nepočítali. Mohli však při budování odvážných konstrukcí kalkulovat s poryvy větru? Problémem se zabýval americký badatel Robert Mark a na příkladu gotické katedrály v Chartres dokazoval, že její vnější opěrný systém sloužil nejen k tomu, aby držel zdi a klenby katedrály, ale fungoval i jako účinný větrolam.
Město Soissons zničené za bombardování během 1. světové války, dobová fotografie z roku 1919.
Stavba stojí na návrší, kde to prakticky neustále fičí, a proto stavitelé záměrně naddimenzovali opěrné pilíře a opěrné oblouky, aby chrám lépe odolal i vichru. Dodnes se v Chartres nic nestalo! V úplnosti jsou v oknech zachovány všechny gotické sklomalby.
Sílu větru samozřejmě nikdo ze středověkých architektů nedokázal propočítat tak jako v 19. století admirál Francis Beaufort. Vycházelo se pouze z praktické zkušenosti. Právě z Chartres víme, že několik desetiletí po dokončení gotické stavby se sešla skupina expertů – architektů a tesařů –, aby detailně prozkoumali, jak tlakům odolává její smělá konstrukce. V roce 1316 sepsali dokument, který vedl k dodatečným úpravám. V seznamu nedostatků prakticky neustále čteme, co je třeba udělat, aby se odvrátilo případné nebezpečí. Podobně byly zřejmě čas od času kontrolovány všechny velké katedrály. Přesto došlo k dramatu.
Zázračně odolné konstrukce
Vpátek 29. listopadu roku 1284 ve francouzském městě Beauvais praskla část katedrály a klenba vysokého chóru se zřítila na podlahu. Mohly za to přehnané ambice. Beauvais chtělo nebývalou výškou 46,75 metru překonat všechny dosavadní chrámy. Rozsáhlý opěrný systém na vnějšku stavby se však kvůli enormní výšce rozkmital při každém větším pohybu větru. A protože také rozpětí i plocha klenebních polí v interiéru byly mnohem větší než v jakékoli jiné katedrále, vše skončilo tragicky.
Nicméně v Beauvais po podzimní vichřici spadla jen klenba a některé z opěr. Větší část zůstala stát, takže stačilo poškozené části rozebrat, opravit a zpevnit celou stavbu přidáním několika pilířů. O zázračné odolnosti gotických staveb svědčí i karmelitánský klášter nazývaný Convento do Carmo v Lisabonu.
V listopadu 1755 postihlo portugalské hlavní město jedno z nejničivějších zemětřesení v evropské historii. Jeho síla se odhaduje na 8,5 až 9 stupňů Richterovy škály, což je téměř vrchol, protože 10 stupňů nikdy nebylo naměřeno. Klášter přírodní katastrofa poškodila, ale nezničila.
Karmelitánský klášter Convento do Carmo v Lisabonu.
Portugalci proto jeho kostel nechali stát jako memento a trvalou památku a dodnes je tento skvost gotiky 14. a 15. století víceméně ve stavu, v jakém se nacházel bezprostředně po zemětřesení. Spadly sice kompletně klenební kápě, ale gotické arkády, špičaté klenební pasy stejně jako pilíře a stěny zůstaly stát, navzdory tomu, že se při zemětřesení měly sesypat jako domeček z karet. Convento do Carmo je jedním z mnoha důkazů, že skeletové konstrukce gotických architektů jsou schopné odolat i nejničivějším katastrofám.