Článek
Vaše debutové album Challenge Gravity vyšlo před čtyřmi lety. Co vám přineslo?
Martin: Do té doby jsme vydali tři minialba, takže jsme byli rádi, že po sedmi letech existence budeme mít konečně regulérní desku. Byť žijeme v digitální době, myslíme si, že kapela bez cédéčka prostě není kapela. Nevěděli jsme, co od toho můžeme čekat. Nejvíc nám asi šlo o to, abychom mohli hrát víc a povedlo se nám na scéně etablovat. Řekl bych, že to vyšlo.
Přinesla poslední léta i něco nepříjemného?
Marcell: Zdá se, že se stáváme kapelou, která má problémy s bubeníky. Po vydání první desky od nás ten původní odešel. Hledali jsme někoho nového, ale ukázalo se, že v olomouckém regionu, do kterého stále patříme, to nebude lehké. Upřímně řečeno mám pocit, že pro mladé kluky dnes není dost cool hrát v kapele.
Jsme tedy moc rádi, že jsme se mohli spojit s Tomášem Neuwerthem, který s námi teď koncertuje a nahrával i nové album.
Proč myslíte, že pro mladé lidi není takříkajíc cool hrát v kapele?
Honza: Není to už tolik přitažlivé proto, že klubová scéna šla kvalitativně dolů. Na koncerty do klubů nechodí lidé, kapely hrají pro poloprázdné sály a zpětná vazba není velká. Lepší je to na festivalech, protože v létě diváci chodí a reakce jsou nadšené, někdy až bouřlivé.
Martin: Kdekoli na světě mají lidé k dispozici strašně moc hudby. Mohou ji poslouchat pořád a díky internetu je v podstatě úplně zadarmo. Výsledkem je, že pro lidi už není tak vzácná, jako třeba byla v devadesátých letech, kdy internet neměl takovou moc a lidé si nahrávky kupovali. Hudba pro ně v té době byla vzácnější a oni se k ní chovali mnohem přátelštěji.
Dnes je i velmi kvalitní muzika pro mnohé pouze kulisou k domácí práci, cvičení a podobně. Hudba se poslouchá proto, že dává člověku image. Málokdo je ale skutečný fajnšmekr, který ocení nejenom kvalitní tvorbu, ale třeba i zvuk nahrávky.
Pro kapelu, která má ambici vydat dobré album, musí být vědomí toho všeho až demotivující…
Honza: Hovoříme-li o nás, měli jsme v první řadě tu ambici, což bylo silnější než cokoli jiného. Věděli jsme, že druhé album musíme vytvořit a nahrát tak, aby bylo co nejlepší. Proto jsme se přípravě věnovali na sto procent s vědomím, že neděláme muziku do výtahu, fitcentra nebo jako kulisu do auta.
Oproti prvnímu albu jste zásadně změnili zvuk. Zatímco v případě debutu šlo o indie rock, nyní lze vaši tvorbu spíše zahrnout do stylu alternativní pop. Proč ten stylový veletoč?
Marcell: Protože v hudebním vývoji je základ. Všechny kapely, které jsem poslouchal, na něm pracovaly. Vezměte si třeba Radiohead. Když vydali první desku, byli tak úspěšní, že kdyby ve stejném duchu pokračovali, mohli co do popularity šlapat na paty třeba kapele U2. Oni ale nechtěli, jejich hudební puzení je vedlo jinam. Podle mě jsou dnes nejlepší alternativní skupinou na světě. Když ohlásí vydání desky, všichni jsou netrpěliví a čekají na to, jaká bude. Nikdo totiž není schopen říci předem, jaký bude mít zvuk a styl.
Naše druhé album Pieces je výsledkem toho, v jaké vývojové fázi jsme se ocitli v době, kdy jsme ho nahrávali. Vybírali jsme z velkého množství písní a každá prošla filtrem. Snažili jsme se je dobře zaranžovat, nahrát a zachovat jim písničkový tvar, přičemž jsme kladli důraz na to, aby se všem v kapele líbily.
Byli jste v rozhodování o zvuku nového alba zajedno?
Martin: Byli, protože jsme věděli, že nekalkulujeme. Neměnili jsme styl záměrně. Neřekli jsme si, že potlačíme kytary, vrhneme se víc na elektroniku a uvidíme, jak to dopadne. Byli jsme ve všem zajedno. Takhle se nám to zkrátka líbilo. Album jsme pojmenovali Pieces, tedy Kousky. To slovo odpovídá pocitu, který z něho máme. Jsou to kousky z nás, které se spojily v celek.
Z desky je patrný vliv hudby osmdesátých let. Jak to, že jste vy, kteří jste se vesměs narodili až na konci toho desetiletí, k ní našli cestu?
Martin: V historii hudby se dá vysledovat určitá spirála. Žánry se po čase vracejí do módy, jenom mají modernější kabát. Velmi úspěšná je dnes v Anglii a v celé Evropě kapela The 1975. Ve skladbách na její nové desce jsou vlivy popu osmdesátých let také velmi patrné, a ono to funguje tak, že je momentálně strašně populární a na špici prodejnosti alb.
My jsme osmdesátkové kapely také poslouchali a ruku v ruce s naším hudebním vývojem došlo na to, že jsme se jimi nechali inspirovat. Je klidně možné, že třeba za dvacet let bude muzika osmdesátých let opět populární.
Co spojuje texty na albu?
Marcell: Jako autor hudby si je rád píšu sám. Obecně mě štve, kdy jsou texty ploché, bez výpovědní hodnoty. Píšu v angličtině, může to tedy být pro posluchače dost náročné, ale za každým slovem si stojím. Každá písnička přináší příběh, a nejsou to žádné prkotiny. V civilním životě se totiž pohybuju v lékařském prostředí, aktuálně na hemato-onkologii.
Je to smutný svět a já si v něm denně uvědomuju, jak nenahraditelné je pro člověka zdraví. Neříkám, že zdraví a smrt jsou tématy všech textů na albu, ale vliv toho prostředí a zranitelnost života se v nich objevují.
Setkáváte se při své práci často se smrtí?
Marcell: Neustále, v mém pracovním světě je na každodenním pořádku. Možná jsem tou atmosférou až příliš ovlivněn, ale všechno, co je v textech řečeno, myslím vážně.
Jaký máte osobní postoj ke smrti?
Marcell: Musíme si vážit toho, co máme a jak je to teď. Zdraví je velký dar, proto nemá smysl řešit prkotiny a nepodstatné věci. V mých textech je i naděje.
Pojedete s písněmi z alba na koncertní turné?
Honza: Chtěli bychom ho absolvovat v březnu a dubnu. V létě bychom rádi hráli na festivalech a na podzim dál koncertovali.