Oba vaši rodiče jsou operní sólisté. Asi jste nemohl jít jinou cestou…

Vyrůstal jsem v opavském divadle a místo hraček jsem měl divadelní rekvizity. Ostříhal jsem máminu blonďatou paruku, abych v ní mohl být doma Rigolettem jako táta na jevišti. Už jako kluk jsem chtěl být operním pěvcem. Ale také jsem odmalička věděl, co to řemeslo obnáší.

Ale na Pražské konzervatoři jste vystudoval činohru.

Na tátovu radu jsem studoval hudebně-dramatické oddělení, tedy činoherní herectví. Mými spolužáky byli Míša Doubravová i Martin Donutil.

Zpěv mě učila sólistka pražského Národního divadla Marta Cihelníková, která chápala můj zápal pro operu, a hlavně mi hlas citlivě rozvíjela, takže jsem po absolutoriu udělal zkoušky na katedru operního zpěvu na HAMU. Ale studoval jsem tam jen dva semestry.

Nelíbilo se vám tam?

Jezdil jsem v té době s tátou hodně po Evropě, USA a Asii a kromě divadel jsem se zajímal o tamní operní školství, takže jsem věděl, co od studia chci. A HAMU to moc nenaplnila.

V čem konkrétně?

Nešlo ani tak o výuku zpěvu, ale o širší souvislosti. HAMU nemá odpovídající scénu, na níž by studenti mohli pracovat, ani navazující propojení na operní divadla. Zahraniční školy vás vybaví pro praxi mnohem lépe. I když ani tam nemáte po absolutoriu zaručeno, že se v oboru uplatníte.

Vy jste ale to štěstí měl. Jak se to stalo?

Rok jsem studoval ve třídě vynikajícího pěvce Vladimíra Chernova na prestižní The Ucla Herb Alpert School of Music v Los Angeles, hlavně díky finanční podpoře rodičů. Pak jsem cestoval mezi San Franciskem a Los Angeles, až jsem zakotvil v New Yorku, kde jsem zkusil postavit se sám na nohy. A protože v newyorské Metropolitní opeře působil jako korepetitor a asistent dirigentů náš rodinný přítel, pomohl mi, že jsem byl posléze začleněn do koučovacího programu MET.

Znamenalo to studium repertoáru pro konkurzy v operních domech. Hodně mi to dalo. Kromě toho jsem zpíval v menších operních produkcích v Martina Arroyo Fundation, Garden State Opera New Jersey nebo Brooklynu. Ale hlavně jsem získal rozhled a naučil se starat sám o sebe. Zúročil jsem to po návratu domů.

Angažmá v opeře v Německu se nepodaří získat ani starším kolegům. Co pomohlo vám?

V roce 2013 jsem dostal nabídku z letního festivalu v německém Bambergu na předzpívání do inscenace Dona Giovanniho, kterou jsem předtím paradoxně dvakrát odmítl. Myslel jsem, že mě budou chtít na menší roli Masetta, ale nabídli mi titulní postavu. To nebylo možné odmítnout. Dřel jsem roli přes léto dva měsíce na naší farmě, abych přijel připravený.

Povedlo se, na premiéře mě slyšel intendant z Landestheater v Coburgu a po předzpívání mi ihned nabídl smlouvu do stálého angažmá. Z mladých pěvců v Bambergu jsem byl jediný, komu se to povedlo, a stal jsem se tedy i oficiálně nejmladším českým operním pěvcem ve stálém zahraničním angažmá.

Co vám angažmá v Coburgu dalo?

Především spoustu rolí, za čtyři sezóny čtyřiadvacet a z toho většinu prvooborových. Musel jsem se rychle naučit německy, abych mohl zpívat role, jako je Peter v německé operní národní klasice Hänsel und Gretel nebo Freddy v My Fair Lady s mluvenými dialogy. Ale dali mi tam důvěru a krásnou práci jak v klasickém, tak i moderním repertoáru.

Co musí pěvec, kromě hlasu, mít, aby o svých kvalitách přesvědčil?

Sázel jsem dost na esprit vlastního postoje i na herecké zkušenosti. Režiséři touží po flexibilních mladých lidech. Dnes se na jevišti dělá operní gymnastika, válíte se po zemi, létáte vzduchem, svlékáte se do naha. K tomu je třeba fyzička, a hlavně odvaha zkoušet nové věci. A samozřejmě jazykové vybavení, profesionální přístup a v neposlední řadě i dobrá agentura. Řada mladých lidí u nás leccos z toho má, ale schází jim odvaha to zkusit.

Po Coburgu jste získal nabídku z curyšského Opernhausu. Co vás tam čeká?

Figaro z Lazebníka sevillského a Silvio v Komediantech. Kromě toho mám nabídky na hostování, v Theater Bremen na nádhernou roli Franka v Pucciniho Edgarovi a znovu na Dona Giovanniho, v Augsburgu mě čeká zatím největší výzva, a to Renato ve Verdiho Maškarním plesu.

A hlavně, i když reprezentuju českou kulturu a operu v zahraničí, nezříkám se spolupráce s domácími divadly.

Loni na podzim jste v Plzni debutoval jako nejmladší Oněgin. Jaké to je, přebírat roli na scéně, kde ji zpíval váš otec?

Docela hezký. Mám fotku z roku 2002, na níž je táta jako Oněgin a já vedle něj jako jedenáctiletý kluk. A teď jsme si tu fotku zopakovali ve stejných pozicích, akorát že Oněgin jsem já. Rád po něm přebírám štafetu a často se spolu radíme. Ale tak tomu bylo už od dob, kdy jsme spolu navštěvovali hodiny zpěvu u Václava Zítka.