Článek
V drtivé většině velkoformátové akryly představují tvůrce jako důmyslného hledače ideálního proporcionálního poměru hmoty a prostoru. Protože je dědic svobodomyslných devadesátých let minulého století, neklade si ve své tvorbě žádné mantinely a s ironií, nadsázkou, černým humorem či autodestrukcí pracuje naprosto svobodně.
Na každém z vystavených obrazů lze objevit nějaký satirický prvek. Na akrylu Domácí pán z roku 2013 stojí elegantní afghánský chrt. Člověk musí chvíli přemýšlet, v jakém vztahu je ušlechtilé zvíře a sklenka stojící opodál. Možná je v ní prestižní víno Dom Perignon, možná jen obyčejná voda. Přesto z celého kontextu cítíme téměř popartovou zkratku karikující zažité představy o domácím luxusu.
Korpaczewski Paradise I.
Ještě abstraktnější satirický pohled čiší z díla Cars (2007), na kterém je jediný objekt. Sportovní bourák je na něm pojatý tak, jako by nahá modelka malířovi vyzývavě pózovala. Právě v tomto případě lze jasně vidět, že pracuje i s neživým předmětem jako s figurou.
Korpaczewski si ale umí udělat legraci i sám ze sebe. Obraz Soukromý konec světa stojí na kontrastu dvou vizuálních prvků, symbolů. Jeden představuje konec ruky vyčnívající zpoza rohu stěny a druhý ležící černou pistoli. V tomto případě se autorův černý humor blíží kritickému bodu. A zároveň se musíme ptát, co o sobě chtěl výtvarník vlastně prozradit.
V hledání toho pak pomáhá jen neurčitými náznaky. Akcentuje je především barvou, lépe řečeno rytmem a vzájemnou koexistencí barevných ploch.
Korpaczewski se věnuje kromě malířství také elektronické hudbě, a proto má smysl pro rytmus a náladotvornost. Je schopen s nimi pracovat tak, aby divákovi dokázal důmyslně vnutit vlastní představu o niterném univerzu.