Do jaké míry jste vycházela ze vzpomínek svého otce, scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky? V 80. letech začal psát paměti a vy jste jejich torzo, v kterém líčí své začátky u filmu, vydala v knize Pod tou starou Lucernou.

Z těch publikovaných pamětí jsem vycházela opravdu jen částečně, v seriálu se z nich nakonec objevují jen dva prvky. Jeden z hrdinů vypráví v roce 1968 dceři o svém životě, což tvoří rámec příběhu. Vzpomíná přitom na válku, kdy pracoval u Lucernafilmu tak jako můj otec, protože po uzavření vysokých škol se dostal do tamního propagačního oddělení. Jinak ale tato postava vypravěče Arnošta Žáka nemá s Jiřím Brdečkou společného nic.

Podstatné je, že otcovy vzpomínky pro mě objevily osobnost Miloše Havla, o kterém tehdy vůbec nikdo nemluvil, přestože ho v době mého mládí musela většina lidí z filmové branže dobře znát. Kdo s ním pracoval a zažil po válce jeho pád, tomu se o něm mluvit nechtělo, a Miloš Havel proto úplně zmizel z národní paměti.

Téma seriálu mě tedy zajímá už hodně dlouho. Asi před šesti lety jsem napsala pět příběhů o filmových hercích a dalších umělcích z doby protektorátu, kteří byli nějak potrestáni či postiženi za svou činnost za války. Scénář se zabýval okolnostmi, za jakých se to vše odehrálo, ale postavy byly fiktivní. Vedení televize i režisér Robert Sedláček však chtěli pravá jména. Byl to zajímavý posun, ale zároveň tím vznikla velká odpovědnost.

Změnilo rozhodnutí vyprávět o skutečných osobnostech koncepci seriálu?

Víceméně šlo jen o to se k těm předobrazům přihlásit. Samozřejmě menší změny byly potřeba. Z  hotového scénáře vypadly i některé linie, třeba Věry Chytilové, výrazné osobnosti nastupující generace. Doufáme však, že se nám ještě podaří uskutečnit pokračování, kde se jí budeme zabývat.

V prvním dílu, který jsem jako jediný měla možnost vidět, se krátce objeví Adina Mandlová. Myslím tedy, že to asi nebude jedna z hlavních postav. Do jaké míry bude Bohéma vyprávět také o slavných herečkách - Mandlové, Baarové?

Právě těm jsem se od počátku chtěla vyhnout. O Baarové byly teď natočeny dva filmy, jeden hraný a jeden dokumentární, a to myslím úplně stačí. U Mandlové je sice zajímavý třeba osud jejího manželství s malířem Zdeňkem Tůmou, ale tomu bychom se věnovat opravdu nemohli, už takhle máme těch hlavních postav asi šest.

Jedna z ženských hrdinek je prý inspirována Natašou Gollovou. Proč v seriálu nevystupuje pod vlastním jménem jako ostatní?

Lili Krallová má s Natašou Gollovou sice leccos společného, ale ne vše. Zůstala z původní verze scénáře jako jediná fiktivní postava. S výjimkou vypravěče, samozřejmě. Je to filmová hvězda z pražské německé rodiny, což byl důležitý dramatický motiv, o který bychom přišli.

Psal se vám některý z těch příběhů obtížně? Například kvůli osobnímu vztahu?

Takhle to asi nemohu říct. Hodně jsem přemýšlela o Otakaru Vávrovi, který mě ještě učil na FAMU a v sedmdesátých letech pořád patřil k tomu lepšímu. Nikdy nikoho nezničil, i když je pravda, že také nikomu nepomohl. Vychoval celou jednu generaci filmařů a hodně toho po něm zbylo. Sice jsou mezi tím věci, které vzniknout nemusely, ale těch je menšina. Prostě chtěl pracovat.

Objevila jste při psaní nějaké skutečnosti nebo souvislosti, které zatím nebyly známé nebo zůstaly opomíjené?

Ano, třeba řadu faktů o znárodnění kinematografie v ještě svobodném Československu a o jeho protagonistech. Ovšem v televizi je důležitý hlavně příběh. Nesmíte nikoho pošpinit, musíte psát ve shodě s dějinami, pravdu, zároveň napínavě. Taková práce je drama sama o sobě, protože ne všechny zdroje jsou dostatečně spolehlivé. Mnoho lidí napsalo paměti a je opravdu zajímavé číst je proti sobě, protože někdy spolu lícují, jindy vůbec ne.

Výborná je ale třeba disertační historická práce Terezy Dvořákové o Filmovém ústředí za doby protektorátu, kniha Lukáše Kašpara Český hraný film a filmaři za protektorátu a ovšem Justova Věc Burian či skvělá havlovská monografie Krystyny Wanatowiczové.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Má Bohéma ambice zásadně změnit náhled na osobnosti českého filmu, o kterých vyprávíte?

Divák si musí udělat názor sám, o to nám šlo. Co se týká celkového tónu scénáře, rozhodně nikoho nesoudím, přišlo by mi to arogantní. Když máte před sebou tak silné osudy, stejně vás brzy přestane zajímat hodnocení a soustředíte se na samotný příběh.

Z velké části je seriál holdem historii českého filmu a lidem, kteří ho oddaně dělali a v jakékoli době se snažili, aby neklesl na úplné dno. Ale na druhou stranu si má generace láme hlavu, jak je možné, že nastal za pouhých patnáct let tak prudký zlom a z hrdé občanské společnosti Masarykovy první republiky vyrostla společnost nemocná a ustrašená.

Nemusíte o období od roku 1938 do roku 1953 dokonce ani nic číst, stačí se podívat na fotografie a máte dojem, že jste se dostala z civilizace do zapadákova. Bohéma se tedy pokouší také definovat, co přesně k tomu vedlo.

Možná to, co se událo mezi filmaři a v české společnosti během protektorátu a do začátku padesátých let, nějak souvisí i s mnohem pozdějšími událostmi po sovětské okupaci v roce 1968, když v sedmdesátých letech vypukly čistky a na Barrandov přišel obávaný dramaturg Ludvík Toman.

Tak to by mě velmi zajímalo. Například Jiří Menzel si myslí, a já s ním souhlasím, že pád českého filmu a české kultury nebyla ani tolik vina Rusů, ale že jsme si to udělali sami ze závisti. Menzel to odnesl jako první, i když nikdy nebyl politicky aktivní. Říká, že mu ti nýmandi záviděli Oscara, a nejspíš má pravdu. Jako autorku mě i tohle velmi láká. Uvidíme, jestli bude možné pokračovat.