Rok 2016 byl pro vás ve znamení návratu k filmování, podle scénáře Petra Šišky jste v létě natáčel hudební film Muzzikanti, který se odehrává na území Těšínského Slezska. Co vás přimělo k tomu vrátit se po mnoha letech k filmové režii?

Jak asi víte, v posledních letech jsem se věnoval své druhé profesi skladatele vážné hudby. Nabídky mi sice jako režisérovi chodily, hlavně co se tyče čtvrtého pokračování Fontány pro Zuzanu, ale žádná mně od klavíru neodtrhla. Až jednoho dne došlo k víceméně náhodnému setkání s charismatickým scenáristou a producentem Petrem Šiškou z Třince, a ten mně nadchl pro projekt Muzzikantů. A to hlavně z dvou důvodů.

Nejsem jenom filmař, ale stejnou měrou jsem také muzikant, a protože už více než 15 let žiji s rodinou v Moravskoslezském kraji, nastal čas vzdát této nádherné krajině a skvělým lidem s velikým upřímným srdcem filmařský hold a současně uctít všechny poctivé muzikanty různých stylů i žánrů, protože, jak se ve filmu zpívá hlavní hrdina Robin: „Všichni jsme muzikanti...!“

Vy žijete v Havířově, odkud to na Těšínsko není tak daleko. Jaký máte vztah k tomuto regionu? A co se o Těšínském Slezsku dozvědí diváci filmu, kteří v této části republiky třeba ještě nikdy nebyli?

Přijali mně tady jako svého a já jsem tady našel svůj druhý domov. A tak to beru i jako svou morální povinnost „posvítit si“ na Slezsko tentokrát ne lampami na přilbách horníků, ale konečně pozitivní optikou a představit ho jako magický kraj pro zdánlivě obyčejné a přece něčím osobité, hlubokou lidskostí protkané příběhy s dobrým koncem.

Jak byste charakterizoval žánr filmu Muzzikanti? A můžete přiblížit příběh?

Muzzikanti mají nejblíže k romantické filmové baladě, ve které se snoubí romantika a síla hor v neobyčejných příbězích muzikantů a lidí kolem nich. Film odehrávající se na česko-slovensko-polském trojmezí, v drsném, ale půvabném kraji Těšínského Slezska, kde slovo chlapa má stále svou sílu, půvab žen přitahuje od nepaměti a hudba má své nezastupitelné místo, je plný písniček a melodií, od folklorních kořenů až po mladou rockovou současnost.

Ve filmu se v jedné z rolí objeví vaše manželka Eva Vejmělková po boku Pavla Kříže. Bude to vlastně poprvé od doby, kdy se tato dvojice objevila ve filmu Jak svět přichází u básníky? Nežárlil jste trošku při natáčení? A můžete prozradit, jakou roli bude Eva hrát?

Žárlivost do naší profese nepatří. A žárlivý muž určitě nemůže žít s herečkou. Eva si zahrála v Muzzikantech jen menší roli psychoterapeutky, to jest profesi, kterou už několik let (a velice úspěšně) vykonává i ve svém reálném životě v Havířově, kde má svou vlastní psychologickou poradnu. Není tím pádem závislá na tom, jestli ji zavolá nějaká castingová agentura a může si dovolit ten luxus přijmout jen role, které ji něčím osloví a zaujmou. Myslím, že setkání Evy a Pavla po letech na plátně je zajímavé a překvapivé. Víc se dozvíte v kině.

Eva Vejmělková je nejenom známou herečkou, ale napsala i milostnou novelu Růžové moře, odehrávající se v slunném Toskánsku. Proslýchá se, že by se tato knížka mohla stát předlohou pro Vaši novou operu. Jak daleko jsou přípravy tohoto díla a už máte představu, kdy a kde by mohlo být poprvé uvedeno? Bude to už v nadcházejícím roce?

V čase, kdy jsem hledal příběh pro svou novou operu, vyšla Evě novela Růžové moře. Nádherné čtení pro citlivé introvertní duše. Plné neotřelých emocí, se šokující pointou a hodně inspirativní pro muzikanta. A protože Toskánsko je navíc náš druhý domov, neváhal jsem ani vteřinu a už po přečtení rukopisu jsem Evu požádal, jestli by mi dovolila použít její love story pro mou novou operu. Souhlasila a její příběh plus mé hudební demo motivy se zalíbiliy jisté kanadsko-francouzské produkci, která by ráda naše další společné dílko The Pink Sea uvedla na operní scény v roce 2018 nebo 2019, tak uvidíme.

Momentálně právě hledáme koproducenta nebo investora, který by v projektu reprezentoval Českou a Slovenskou republiku, tak nám, prosím, držte palce.