Zvláštní název expozice je inspirován pojmenováním jedné litografie Josefa Lieslera, reagující na smrt Ernesta Che Guevary v roce 1967. U tvůrce není o podivuhodné názvy a fantaskní vize nouze. Práce nazval třeba Bosch mi bublá na pařezu u potoka či Mám Dürera v psacím stroji.

Liesler i na litografii reagující na Guevarovu smrt zahaluje uměleckou výpověď do několika významových rovin. Do hlavního plánu umístil něco jako aztécký obětní oltář a na něj po stranách zavěsil podobenky mrtvého. Ovšem ve druhém plánu celá kompozice připomíná křesťanské ukřižování barokních mistrů.

Dalším mágem imaginace je Vladimír Boudník. Zakladatel a propagátor výtvarného směru explosionalismu a představitel strukturální grafiky je na výstavě představen nejen jako abstraktní tvůrce, ale též jako portrétista. Laická veřejnost si často myslí, že skrýval za abstrakce neumětelství. Tento nonsens napravuje volba vystavených prací. Hlava muže z roku 1966 ukazuje smysl pro expresivitu výrazu, plasticitu tváře i drobnokresby v očích.

Jinou výrazovou cestou volí Adolf Born. Sází na barvitou grotesknost a nadsázku. Na litografii Dům z roku 1966 vyjádřil společenské dění pod jednou střechou všeříkající zkratkou ve čtyřech oknech.

Někde vyjádřené jen obří mužskou siluetou, jinde archaickým manželským portrétem či líbajícími se milenci. Co okno, to jedna malá sociální satira.

Naděžda Plíšková a Bedřich Dlouhý si zase vystačí s obyčejnou černou čárou na bílém podkladu. Dokážou ovšem z této jednoduché linie vytvořit smyslné vnady ženského těla, mraky na obloze či válečnou vřavu.

Dobroslav Foll hledá a částečně i nalézá krásu ve smutných a lidmi opuštěných industriálních zátiších s ocelovým mostem nebo elektrárnou v Opatovicích. Sestry Válovy ukazují estetiku pohybu pracujících kovářů, valcířů i žen věšících prádlo v temných siluetách hranatých figur.