O českém vydávání tvorby Čechopařížana Milana Kundery, který přesedlal na psaní ve francouzském jazyce, se u nás často vedou dohady. Proč si český čtenář nemůže ve své mateřštině přečíst Kunderovy francouzsky psané prózy? Proč nakladatelství Atlantis nepokračuje ve slibně započaté reedici Kunderových česky psaných knih z dřívějška?

Odpověď zní: na úpravu starších a počešťování novějších textů nemá autor podle vlastních slov dostatek času. A tak můžeme být vděčni aspoň za tento knižní počin.

Hudba se prolíná s literaturou

Kunderova erudice v hudební oblasti je pozoruhodná o to víc, že autor je při veškerém svém hudebním vzdělání především romanopisec. Hudba u něho sehrává zásadní roli v tom smyslu, že Kundera své prózy promyšleně komponuje, což je zřejmé na výstavbě jeho románů.

V esejích autor mimo jiné vysvětlil své pojetí literatury a principy vlastní literární tvorby. Tak je tomu i ve stati Hledání přítomného času - tématem zde není pouze Janáček, nýbrž i kýčovitý výklad, jímž jistý americký profesor přizpůsobil jednu Hemingwayovu povídku svým mravokárným představám a učinil z ní kritiku umělého přerušení těhotenství.

Podobný osud podle Kundery stihl kdysi i Janáčkovu operu Její pastorkyňa, když šéf opery pražského Národního divadla a skladatel Karel Kovařovic pozměnil její závěr v kýčovitou oslavu lásky.

Poněkud didaktický tón, jímž Kundera hovoří, je podle všeho namístě. Nedělejme si totiž iluze - francouzský zájemce o Janáčkovu tvorbu má k dispozici natolik falešné informace, nakolik zkreslující bylo i Kovařovicovo zacházení s Janáčkem.

Kunderova věrnost testamentu

I seriózní lexikon Larousse - řečeno Kunderovými slovy - zradil Janáčkův testament, zradil skladatelův odkaz, když v příslušném hesle píše, že Janáčkovo dílo je "svou podstatou nacionální a etnické". Kundera si naopak uvědomuje, že nic nemůže Janáčkovi škodit víc, než učiníme-li z něho jakousi národopisnou kuriozitu.

Je potěšující, že právě toto Kunderovo stanovisko souzní s přístupem inscenátorů, kteří u příležitosti letošního Janáčkova výročí uvedli na světových jevištích skladatelova díla v podobě vesměs zbavené folklórního koloritu.

O lecčems vypovídá i to, že za svazek Zrazené testamenty, obsahující janáčkovské úvahy, obdržel autor v roce 1996 cenu Amerického svazu skladatelů.

Jistěže Kundera i v zamyšleních nad Janáčkem uplatňuje svůj vyhraněný přístup k literatuře. Jistěže tu zazní jeho nepříliš vysoké mínění o poezii i chvála skladatele, jenž průkopnicky začal psát opery na prozaický, nikoli veršovaný text.

Právě tato mezioborovost dodává knížce mimořádnou hodnotu a činí ji zajímavou pro Janáčkovy posluchače i operní režiséry.