Na Vinohradech vzali rehabilitaci ubohého autora od podlahy. Hru uvádějí pod jeho vlastním jménem Alexej Peškov, v závorce ovšem i s pseudonymem Maxim Gorkij. A z Dětí slunce (uvedených rovněž v závorce) se stali Sluníčkáři. Tato uzávorkovaná opatrnost ale nedokáže zakrýt fakt, že tuto značně problematickou hru napsal Gorkij za pouhý měsíc ve vězení, jako reakci na „krvavou neděli“ v Petrohradě v lednu 1905, kdy carská armáda proměnila pokojnou demonstraci v jatka, při nichž zahynulo na sto třicet demonstrantů a dalších téměř tisíc bylo zraněno.

Gorkij (bohužel nikoli Čechov) vytvořil hru o intelektuálech odtržených od proletářské masy, v jejíž nevzdělanosti vidí hlavní problém zaostalosti Ruska. To je téma, které podle slov šéfdramaturga Jana Vedrala v programu, vedlo tvůrce k domněnce, že prostřednictvím Dětí slunce lze promlouvat k aktuální společenské krizi. Odtržením intelektuálních elit se zabývá ostatně i David Zábranský ve své hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu domoviny, která po nedávném uvedení v pražském Studiu hrdinů vzbudila bouřlivě rozporuplnou diskusi. A konec konců o oživení Gorkého Dětí slunce se pokusila před několika lety i inscenace v berlínském Deutsches Theater, soudě podle ohlasů, se stejně problematickým výsledkem.

Důvod není tak složitý. Přestože Vedral v programu tvrdí, že i herci DNV zpočátku přečetli hru bez většího nadšení, protože četli „ve stínu“ vnucovaných ideologických pouček, a přes proklamace, že Děti slunce jsou Gorkého „nejčechovovštější“ hrou, zůstává text agitkou s postavami šustícími papírem a halasně hlásanými idejemi o hrdých a krásných lidech směřujících ke šťastným zítřkům. Gorkij bohužel neodkázal ani pro jednu stranu sociální barikády vytvořit (s jedinou výjimkou) živé postavy a jeho intelektuálové jsou stejně neuvěřitelní jako představitelé společenského „dna“.

Herci nemají co hrát

Snad by se hře dalo napomoci tím, kdyby k ní inscenátoři přistoupili s groteskním nadhledem. Ale tým Juraje Deáka vytvořil realisticky vyhrávanou tříhodinovou inscenaci zatěžkanou spoustou slov, deklamovaných s neúnosným patosem a prožívanou hysterií, poznamenávající především ženské postavy, zatímco jejich mužské protějšky jsou neživotné stíny.

Čepurnoj Tomáše Pavelky je jedinou živou postavou, v pozadí Zuzana Vejvodová

Čepurnoj Tomáše Pavelky je jedinou živou postavou, v pozadí Zuzana Vejvodová

FOTO: Divadlo na Vinohradech / Viktor Kronbauer

Platí to o hlavním hrdinovi Pavlu Protasovovi, jehož Igor Bareš hraje jako dětinského hračičkáře, konajícího své nesmyslné chemické pokusy na hranici příčetnosti. S vágností donjuanského malíře Važina si celkem pochopitelně neví rady Ivan Řezáč, taky co z něho vykřesat. A jedinou, výše zmíněnou výjimkou je veterinář Čepurnoj, z něhož Tomáš Pavelka vytěžil sympatického, hořce skeptického ironika, jenž nemůže skončit jinak než sebevraždou.

Sluníčkáři jsou nešťastným dramaturgickým omylem, nadějí, projektovanou do textu, který je na hony vzdálený současnosti. A k jeho oživení nepomohl ani nový překlad, vkládající postavám do úst slova o biopotravinách, ani operetně působící módní kostýmy, natož pak název spojující Gorkého postavy se zcela jiným společenským fenoménem.

Alexej Peškov (Maxim Gorkij): Sluníčkáři (Děti slunce)

Překlad Jaroslav Achab Haidler, režie a úprava Juraj Deák, dramaturgie Karel František Tománek, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Petr Malásek. Premiéra 16. prosince v Divadle na Vinohradech, Praha.

30%