Jaké to je, literárně debutovat po jednaosmdesátém roce svého života?

Kdysi mě nadchl už třiačtyřicetiletý William Golding svou mimořádnou prvotinou, románem Pán much. Říkal jsem si: Tak vidíš, ještě máš čas, nebudeš o tolik starší, až se k něčemu konečně odhodláš. No, trvalo mi to. A připadá mi, že už je možná pozdě. Od mládí jsem si říkal, že až mi uplyne ten prakticky činorodý čas, zkusím zaznamenat své zážitky, myšlenky. Hlavně jsem ale chtěl ukázat, čím a proč žila část mé a předchozí generace.

Cenný je nadhled, s kterým se díváte na život před desetiletími. Od té doby se hodně změnilo. Co byste ani s odstupem těch let neměnil?

Nedokázal bych změnit tu zásadní prioritu: Být užitečný a z toho plynoucí uspokojení, čisté svědomí. S hořkostí jsem dávno pochopil, že ideální společnost oproštěná od lidských slabostí a zla je utopií. Přesto lze ze socialistických myšlenek mnohé zachovat. Například nepodřizovat veškerý život jen ekonomickým hlediskům. Čelit nespravedlivým sociálním nerovnostem, které vyvolávají napětí a nenávist.

Životní priority se změnily.

Současné jejich těžiště se výrazně posunulo k získání osobního a především hmotného prospěchu, někdy i za každou cenu. To dokazují i průzkumy. Skromnost a respektování společných zájmů se dnes nenosí, a jsou dokonce vysmívány. Projevuje se to už i u dětí.

Mrzí mě, že média a mnohé kulturní akce přímo i nepřímo diváky podněcují: Hlavně si užívat, odvázat se, bohatnout bez námahy, zviditelňovat se za každou cenu. Každá smysluplná regulace je označována, jak to jen jde, za zásah do osobní svobody apod.

Proč jste použil pseudonym Josef Ejnar?

Přál bych si, aby můj výtvor oslovil zbývající vrstevníky a ukázal případným mladým čtenářům, že existují i jiná svědectví o době, která je dnes jednostranně proklínána. Nestojím však o osobní publicitu. Josef je mé křestní jméno a Einar (Ejnar) biřmovací. V dětství jsem četl jakýsi severský román a jména hrdinů Erik a Ejnar mně učarovala.