Rodák z Úlovic na Lounsku vystudoval filmovou vědu na FAMU a věnoval se filmové kritice. Nejprve vydal knihy Znáte je z plátna, 1959, Návrat k Ejzenštejnovi, 1966. V polovině 60. let se představil dokumentárními snímky Být manekýnkou, Konec baroka v Čechách (oboje 1966), potom se věnoval animovanému filmu (Svatopluk a jeho synové, 1968, Sochařka z Poličky, 1970, O statečné Kačence, 1972, seriál Kluci, pozor červená, 1977, Jak chameleon k štěstí přišel, 1987 ad.).

Patřil k tvůrcům, kteří bylo znemožněno veřejně vyjadřovat své názory. Věnoval se proto próze - v roce 1982 vyšel  Případ dr. Karpety, ovšem Podivuhodný případ Viktora Bambase, který  napsal v roce 1968, mohl vyjít až v roce 1991. Také se podílel s M. Benešovou na kapitolách k Dějinám čs. animovaného filmu, 1982.

Jako uznávaný odborník se v roce 1990 postavil do čela Filmového ústavu v Praze, snil o tom, že by se z privatizovaného Barrandova stalo centrum evropského filmu. Pokusil se vstoupit do politického života, v letech 1992 až 1993 byl šéfredaktorem Svobodného slova.

Poslední roky poznamenané už bojem s chorobu, věnoval nejen literární práci, ale promýšlení Masarykovy České otázky v nových podmínkách: Hry s českou otázkou, 1997.

V Jaroslavu Bočkovi odešel vzdělaný, kultivovaný člověk spjatý s českou kulturou posledního půlstoletí.

Poslední rozloučení se bude konat jen v kruhu rodiny.