Je štěstím nenahlížet "poraženou, unavenou, otevřenou", zkrátka "beat" generaci z jejího středu, ale spíš z postu příslušnosti ke generaci ztracené, u nás v rozletu přidušené normalizací, nebo - jako v případě aktérů - z pozice čtenářů bájného vyprávění starců.

Co zbylo z beatníků?

Zbožštěné dílo připomínané spíše dikcí povrchních písničkářů než následovníky rozmělněnými mnohem dřív než zakladatelská generace v sebedestrukci. A kritické náhledy zjišťující třeba, že ikonou beatníků se stal tak trochu neprávem spíš Kerouac než mnohem talentovanější Ginsberg. Pozapomíná se ale při jejich nanebevzetí na motivační a inspirační zdroje vedoucí zároveň k neslavným koncům mnoha z nich: tvrdé drogy, chlast, promiskuita, zvrácenost programově povyšovaná nad normalitu.

S cejchem jedinečnosti

Inscenace v kontextu současné české dramatiky nese otisky výlučnosti, jedinečnosti. Reflektuje pozemské pinožení beatníků, jejich citovou nestálost, osobní nezodpovědnost, velikášství, ješitnost, popudlivost i komplexy. Činí tak způsobem provokativním, v univerzálním prostředí ošuntělého, špinavého bytu (scéna Martin Chocholoušek), v úspěšných náznacích dobových kostýmů (Sylva Zimula Hanáková).

Plejádu beatníků a lidí kolem nich ztělesňují na jevišti nejlépe Ivan Trojan (Burroughs), David Novotný (Cassady), Marek Taclík (Kerouac), Martin Myšička (Orlovski), Tatiana Vilhelmová (Hendersonová), Klára Melíšková (Cassadyová), Igor Bareš (terapeut DeSole)...

Doporučuji zakoupit tištěný program, bez něhož by se vám příběh beatnické generace mohl jevit jen jako tuctová coolness. Což Tománkova hra opravdu není.

Kéž by Sendviče Reality vyvolala v našem politikou otupělém prostředí zběsilou generační polemiku. V současné destrukci myšlení o hierarchii kulturních hodnot ovšem dost pochybuji, že se to této znamenité inscenaci podaří.

Dejvické divadlo Praha, Karel F. Tománek: Sendviče Reality. Režie Miroslav Krobot, dramaturgie Karel F. Tománek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková.

Premiéra 15. října 2004.