Malich patří mezi světové výtvarníky. Když se uskutečnila v roce 1995 jeho přehlídka v Museu Fridericianum v německém Kasselu, kde se pravidelně koná slavná Documenta, psali o ní rozsáhlé a nadšené recenze všechny velké německé noviny.

Jako jeden z mála českých tvůrců je také zastoupen ve stálých expozicích uměleckých muzeí v zahraničí. V nedávno otevřeném MUMOKu (Museum moderner Kunst) v centru Vídně je instalován v samostatné místnosti jeden z jeho objektů vedle prací Stanislava Kolíbala a Zdeňka Sýkory.

Od geometrie k přírodě

Malich začínal jako obdivovatel meziválečné avantgardy. Nejvíce ho oslovil Kazimír Malevič a suprematismus. V 60. letech vytvářel reliéfy i prostorové plastiky, jejichž základem byly čisté geometrické tvary. Tato díla patřila k evropské renesanci konstruktivismu a geometrické abstrakce. Nefigurální umění se však pro autora nikdy nestalo těsnou klecí estetického dogmatu.

V 70. letech se vydal jiným směrem. Do jeho výtvarných děl se vrací zážitky z přírody i prostředí kaváren, kam často chodil. Jeden z neslavnějších objektů z roku 1976 se příznačně jmenuje Ještě jedno pivo? Inspirací se stávají i mraky, magický kopec u rodných Holic, ale také prožitek bouře při letu letedlem. Malich začal postupně vytvářet svoje neoriginálnější drátěné konstrukce, představující zhmotnění přírody a energie.

Hlavní průchozí chodba Městské knihovny je zaplněna od stropu visícími objekty, které by se daly popsat jako prostorové kresby vytvořené z drátů. Většinu z nich autor nazývá Krajiny. Architekt výstavy Jiří Příhoda je nainstaloval tak zdařile, že v maximální míře vynikne umělcova úžasná kreativita. Svazující racionalita geometrické abstrakce je tu nahrazena iracionalitou, obrazotvorností a fantazií.

Drátěná originalita 70. a 80. let

Drátěné plastiky, které vypadají jako obrovská hnízda volně letící prostorem, vedle velkých barevných pastelů dominují dalšímu Malichovu tvůrčímu období. Léta 1976 - 1988, kdy vytvořil sérii objektů zpletených ze stovek a stovek metrů drátů, patří v jeho díle k těm nejvýznamnějším. Ostatně nikoliv náhodou otevírá celou výstavu v Městské knihovně jeden z nich nazvaný Lidsko - kosmické spojení.

Až s odstupem doby budou teoretici psát o umělecké tvorbě 70. a 80. let, pak možná s překvapením zjistí, že v době normalizace vznikla v Čechách ta nejoriginálnější a nejkreativnější tvorba, že to bylo z hlediska uměleckých výsledků - nikoliv životních osudů - velmi šťastné období.

V 60. letech se každý z českých výtvarníků tu více tu méně přizpůsoboval tomu, co k nám přišlo ze Západu. V 70. a 80. letech se tehdejší čtyřicátníci a padesátníci uzavřeli do ateliérů jako do pevností a za jejich zdmi vznikala v ústranní svébytná díla, která pak v 90. letech s úspěchem vystavovali ve světě. Neplatí to pochopitelně o všech a obecně, ale v případě Malicha to platí určitě.

Městská knihovna v Praze, kde se koná zatím jeho největší retrospektiva, je téměř ideálním prostorem pro Malichovu výstavu. Je tu dostatek světla, takže lze v plné kráse obdivovat zářivé barvy pastelů i až nehmotně působící drátěné konstrukce, které připomínají jemnou kresbu. Osmdesátiny Karla Malicha budou z tohoto hlediska pro diváky nezapomenutelné.

Karel Malich
Městská knihovna, Praha1, 15. října 2004 - 9. ledna 2005, denně mimo pondělí 10 -18 hod. Koncepce výstavy: Karel Srp, architekt výstavy: Jiří Příhoda. Od 10. listopadu 2004 do 29. ledna 2005 je výběr Malichovy grafiky v Galerii Zdeňka Sklenáře na Praze 1.