Od konce 70. let jste hrál mnohokrát v Čechách. Co pro vás znamená česká kultura, přesněji řečeno to, co jste z ní poznal?

Jak ji znám a jak jsem ji poznal i za předchozího režimu, Česko bylo vždycky zemí oplývající množstvím zajímavé hudby. I když hudba neměla svobodu, stát jí dal sílu tím, že se snažil zablokovat určité tendence, které se ovšem přesto prosazovaly. Veškerá hudba, kterou si odtud z té doby pamatuji, měla kvality, o něž bychom sami stáli. Když se u vás uspořádal koncert, lidé na něj skutečně přišli a poslouchali, co hrajete - tedy pokud jste se věnovali určitému druhu hudby. To pro nás hodně znamenalo a sami jsme to doma postrádali, i když jsme na druhou stranu mohli svobodně tvořit.

Ale i když se u vás situace úplně změnila a hudba hraje mnohem konvenčnější roli, máte tvůrce, kteří vytvářejí zajímavou hudbu.

Domníváte se, že právě pod omezujícím tlakem vzniká zajímavější kultura, jak se občas tvrdí?

Je to možné, ale určitým způsobem bych to rozvinul. Když je tlak tak velký, že kvůli tomu, co děláte, můžete skončit i ve vězení, působí to jako určitý selektivní filtr. Lidé, kteří skutečně musí tvořit určitým způsobem a berou to vážně, to budou dělat za každé situace a oddělí se od všech ostatních, kteří nevyužijí šance, protože nechtějí riskovat, nestojí jim to za to. Dál bych nešel, nechtěl bych říkat, že nutně existuje korelace mezi utlačovatelskými režimy a zajímavou hudbou.

Tak jaká je situace dnes?

Druhou stranou obrazu přináší zcela svobodný velký trh s řadou kapel a tvůrců a neuvěřitelným množstvím nepříliš zajímavých nahrávek, kde se všichni rvou o stejnou kost a snaží se být takoví, jaké by je publikum chtělo mít. A lidé, kterým se to nelíbí - ona za každé situace existuje opozice - se mohou stavět natolik proti, jak jen chtějí, protože žijeme ve svobodné společnosti. Ve valné většině se však jejich tvorba ztrácí v mase obecného průměru.

To zní trochu pesimisticky od člověka spojeného s hnutím Rock In Opposition, které pomohlo etablovat alternativní scénu na konci 70. let.

V určitém smyslu to je pesimistické, je však nutné si uvědomit, že hnutí Rock In Opposition, které jsme vytvořili, nám nezajistilo automaticky zájem publika. Dokonce jsme se o něj ani nestarali, jen jsme cítili, že musíme pokračovat v tom, co tvoříme, bez ohledu na situaci. Někdy to může trvat třeba patnáct let, než si toho někdo všimne.

 Tak tomu bylo v případě Sun Ra (významný rockový avantgardista na pomezí jazzu a elektronické hudby - pozn. A. Š.), který je dnes bezpochyby jednou ze tří nejvýznamnějších postav hudby 20. století. U umělecké tvorby - bez ohledu na žánr - je důležité, že se vyvíjí a má své potomky, že přicházejí další tvůrci.

I kdyby většina Sun Ra opomíjela, malá skupina lidí se o jeho tvorbu velice zajímala. A jestliže někteří z nich také hrají hudbu, nesou dál to, co se naučili. Pokud to nebude populární, zanikne to, ale jedině, když se budete o něco pořád pokoušet, máte šanci, že něco málo přežije. Když nebudete zkoušet nic, žádné výsledky nepřijdou, takže je pořád lepší dělat něco než nic.

Existuje ještě dneska nějaká alternativní kultura?

Odpověď na tuto otázku souvisí s tím, co se odehrálo od 70. let do dneška - došlo k úplné fragmentaci kultury. S kolapsem hegemonie velkých hudebních vydavatelství, se zrodem levných zařízení pro nahrávání cédéček a jejich kopírování, může každý na této planetě vydat desku.

Kvality nových médií jsou však jak produktivní, tak destruktivní. Je tu nekonečné množství materiálu, který už nikdo nemůže obsáhnout. Lze sledovat jednu ze subkultur a je třeba si najít tu, kde se odehrává něco nového. Pořád existují lidé, kteří dělají zajímavé věci, zejména v nových oblastech, jako jsou soundscapes a soundart, jen je velmi obtížné je najít. Jednotlivé subkultury nejsou příliš propojené, navzájem nespolupracují.

Hovořit o alternativě v tradičním slova smyslu však nejde. Má-li existovat avantgarda, musí tu existovat nějaký hlavní proud, vůči němuž se vyhraňuje a který udává směr. K tomu je ale potřeba renesanční postava, která obsáhne hudbu, což se dalo ve světě klasické hudby, i jazzu a naposled rocku.

Jak ukazovat cestu, když explodovala do dvou tisíc kusů, když každý sleduje jen svou vlastní cestu. Když tu není garda, nemůže tu být ani avantgarda. Není tu nic určujícího, na co by se dalo tlačit, je tu jen mnoho drobných samostatně se vyvíjejících oblastí.

Jak se tato situace projevila ve vašem hudebním vydavatelství?

Pokračuje v tom, co dělalo dříve, kvůli čemu jsem je založil. Zaměřuje se na to, co je zajímavé nyní, ukazuje, kam by se mohl vývoj ubírat. Podobné je to i v distribuci. Nabízím v ní věci, o nichž si myslím, že jsou zajímavé - podotýkám: nyní.

To, co bylo podnětné v 70. letech, představuje dnes historii. Inovátoři jako Elvin Jones (jazzový bubeník, který hrál s Johnem Coltranem a zemřel letos v květnu - pozn. A. Š.) mohou až do své smrti pokračovat v tom, s čím přišli, a pořád to má smysl.

Rock In Opposition bylo do značné míry politické hnutí. Jak je tomu v současných alternativních subkulturách?

V progresivním rocku jsou politická témata zcela zdiskreditována. Když se k nim vrátíte, protože si myslíte, že je lidé akceptují, značí to jediné - že pořád žijete v 70. letech. Leccos se vytratilo, když byla odmítnuta idea velkých příběhů. Vzniklo zde vakuum pro hloupé ideje, které postrádají koherenci.

Než se vrátíme k politickým tématům, je potřeba provést politickou analýzu, co si lidé myslí, jak se změnila situace a posunuly názory. Je to jako štípat diamant. Nejprve se musí velmi opatrně prozkoumat a zjistit, jak je stavěný. Teprve pak může přijít jeden malý úder, který všechno nezničí a štípne diamant přesně v tom místě, kde chcete. Nemůžete jej ale štípat tak, jak byste chtěli, ale podle toho, jakou má strukturu.

A nezměnila se situace po 11. září 2001 a válce v Iráku?

Ano, změnila, ale ne v tom, že bychom žili ve světě s velkým teroristou. Změnou je, že nyní žijeme ve světě, jemuž dominuje jedna jediná mocná síla, která se rozhodla, že si může pro sebe urvat, čeho se jí zachce. Teroristický útok z 11. září použila jako v Orwellově románu 1984. Řekla: Nyní jsme ve válce a kdokoli nás kritizuje, je zrádce.

Řekla také: Vaše svoboda bude omezena. Přirozeně dočasně. A stejně dočasně byla zvýšena daň z příjmů z 18 % na 20 %. Vše kvůli prevenci teroristických činů. Tato dočasná opatření samozřejmě nikdy nepominou.

Jakmile se jedna strana etabluje jako největší na světě, stane se sama jeho jediným obsahem a všechna ostatní témata jsou smetena ze stolu. A existuje jediný způsob, co s tím dělat - strefovat se do ní, protože čas, kdy se s ní dalo jednat a dohodnout, je nenávratně pryč. Amerika o tom rozhodla svým bláznivým nápadem preventivních úderů, který obešel Spojené národy. OSN přitom vznikla právě proto, aby předcházela situaci, kdy si mocné národy dělají, co chtějí.

Bez ohledu, nakolik je OSN akceschopná, je to obraz nové geopolitiky a je nutné s tím něco dělat. Kofi Annan už řekl, byť ne dost nahlas, že válka v Iráku byla nezákonná. A odmítavý postoj kontinentální Evropy, Číňanů a Rusů, i když ti k tomu měli vlastní důvody, tu už rýsuje čáru. Jinak by to totiž bylo jako všechny jiné invaze. Jako Vietnam, kde taky nikdy nebyla vyhlášena válka.

Myslíte si, že letošní prezidentské volby v USA mohou něco na této situaci změnit?

Jestliže bude opět zvolen Bush, budou Američané další čtyři roky pokračovat v tom, co dělali. Bude-li však zvolen John Kerry, může to být stejně špatné. Američané podle mne neopustí šanci být jedinou světovou velmocí. Z historie samozřejmě víme, že impéria upadají a zanikají, jejich čas pomine, jenomže ony si to neuvědomí. Britové si to taky neuvědomili. A bojím se, že to může být chaotické.

Nenastal tedy už čas pro návrat politických otázek do umění?

Je nutné být politický, nyní je to důležitější než dříve, ale současně je to mnohem obtížnější. Je potřeba najít způsoby, jak prosazovat politické myšlenky. Viděli jsme to loni v únoru při velkých demonstracích proti invazi do Iráku. Lidé byli rozzlobení. A odpovědní politici, byť jejich vystoupení nebyla příliš koherentní, nakonec museli zaznamenat, že tu existuje vážné ohrožení a musí se s tím něco dělat.

A to není tak jednoduchý úkol, jako když Greenpeace říkají "Zachraňte planetu" nebo "Zachraňte divokou přírodu" a disidenti v tomto duchu od konce 60. let argumentují. Životní prostředí je něco, čím jsme spojeni. Přirozeně je v tom také politika, ale ne přímá. Nyní se však politika vrátila na stůl a v příští dekádě bude muset být nastolen nový politický diskurs.

Ani on však nemusí přinést výsledky rychle. Vezměte si, jak dlouho trvala válka ve Vietnamu, a abychom nezůstali jen u Američanů, jak dlouho trvá konflikt v Afghánistánu, který rozpoutal Sovětský svaz.

Jistě, ten je tu pořád. Také v Iráku Američané doufali, že tam vpadnou, porazí Iráčany a zase vypadnou. Ale to je passé. Nikdo neodešel, každý se tam drží zakousnut a bude tomu tak, dokud neodejdou Bush a Blair. A opět se ukázalo, že Američané mají velmi zvláštní přístup k ostatním národům, kterým je odplata. Uplatňují starozákonní koncept msty. Američané vpadli do Iráku v roce 1991, a protože v něm nedokončili svou práci, naráz teď musíme vpadnout do Iráku, i když v probíhající válce proti terorismu pro to nebyl žádný důvod. Bin Ládin dokonce označil Husajna za kacíře, se kterým nemůže spolupracovat.

Jsou tu však nejen politické aspekty, ale také náboženské, což je vůbec největší nebezpečí globální politiky. Na scénu se může vrátit náboženský fundamentalismus, zejména křesťanský.