Skladatel Frank Wildhorn: Těžké je stěhovat, ne psát muzikály

Vedl jsem před lety jedno oddělení vydavatelské společnosti Atlantic Records a připravoval jsem projekt s názvem Romantici. V jedné jeho části měly znít písně inspirované slavnými dvojicemi, ať už skutečnými, nebo fiktivními. Různí skladatelé mi do projektu posílali písně, k jejichž vzniku je inspiroval seznam slavných dvojic, který jsem vytvořil. Z tohoto všeho později vzniklo několik mých muzikálů i písní.

Don Black, jeden z nejlepších amerických textařů, si k otextování vybral skladbu inspirovanou dvojicí Bonnie a Clyde. Udělali jsme pak spolu určitý historický výzkum a našli v životě té dvojice momenty a milníky, podle kterých jsme se rozhodli realizovat celý muzikál. Napsali jsme písně, natočili je a pak se k nám přidal David Newman, spoluautor scénáře stejnojmenného filmu režiséra Arthura Penna. Za nějaký čas ho ale potkala závažná mozková příhoda a on zemřel. Bylo to v roce 2003 a náš muzikál šel na několik let k ledu.

Po čase slyšel původní nahrávky můj dobrý přítel, známý broadwayský režisér Jeff Calhoun. Byl jimi nadšen a požádal mě, jestli by na té show mohl pracovat. Když jsem souhlasil, přivedl scenáristu Ivana Menchela a vznikl nový tým. V roce 2009 byla premiéra muzikálu v divadle v San Diegu a o dva roky později na Broadwayi. Nyní se hraje po celém světě a příští rok bude uveden i ve West Endu v Londýně.

Na Broadwayi nebyl dobře produkovaný, přitom je obvyklé, že o úspěchu ve značné míře rozhoduje právě produkce. Její kroky ovlivňují život představení a já si myslím, že v New Yorku producenti udělali některá rozhodnutí, jež nebyla příliš šťastná.

Když jsem v Praze viděl svá zpracování Jekylla & Hydea a Carmen, zaujalo mě, jak skvělý je pěvecký sbor. Fascinovala mě vášeň, s jakou všichni v něm zpívají. Víte, já svá díla píšu srdcem a je pro mě důležité, aby je zpěváci, herci a hudebníci prezentovali stejně. V Hudebním divadle Karlíně to tak je, a týká se to i zpracování muzikálu Bonnie and Clyde. První mou reakcí po jeho zhlédnutí byl široký úsměv.

Už Carmen jsem psal pro toto divadlo a Lucii Bílé na tělo proto, že způsob, jakým s mým dílem pracuje, je naprosto nadstandardní a naprosto srovnatelný s tím, co mohu vidět ve světě, například na Broadwayi. Vážím si profesionality souboru a celého divadla.

Vůbec ne, a stále nechápu, jak se to stalo. Na začátku mě fascinovaly rock’n’roll, rhythm and blues a jazz. Vždycky jsem byl ten bílý mezi černými, kteří tuhle muziku dělají. Nevěděl jsem, že jednou začnu psát muzikály, které se budou hrát po celém světě.

Na jednu stranu jsem tím poctěn, nicméně si myslím, že taková srovnávání jsou hloupost. V Americe jsem známý nejenom jako muzikálový autor, ale také jako skladatel jiných hudebních žánrů. Jsem rovněž aktivní muzikant, mám kapelu Frank And Friends a věřím, že jednou vystoupíme i v Praze. Andrew Lloyd Webber je klasický muzikálový skladatel, jeho aktivity a záběr jsou jiné než mé.

Dvakrát jsem se s ním potkal, bylo to někdy před pětadvaceti lety. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází. Lloyd Webber je ale blízký přítel textaře Dona Blacka, napsali spolu řadu skladeb. Jelikož je pro mě Don Black jeden z nejdůležitějších spolupracovníků, tak mě s Lloydem Webberem nejvíce spojuje on.

Kdybyste se mě na to zeptali před dvaceti lety, řekl bych, že je to velmi těžké. Dnes už se ale po celém světě hraje dvaadvacet mých muzikálů, takže se na to dívám trochu jinak. Stěhovat nábytek, to je těžké. Napsat muzikál je pro mě radost a myslím si, že to vlastně není ani tak těžké. Je mi sedmapadesát let a od svých šestnácti se každé ráno probouzím do dne, kdy mohu dělat to, co mám rád. Jsem šťastný a velmi si toho vážím.

Lidé, kteří mě znají, a moji přátele tvrdí, že ne. Asi to bude tím, že jsem hudbu dělal se stejným nadšením i v časech, kdy jsem za to nedostával peníze.

Jako skladatel ani ne. Ale maluju a jednou možná budu stát před rozhodnutím, jestli malování nevyměním za hudbu. Všechno, co dělám, totiž dělám na tisíc procent.

Zatím ne. Má první žena Linda Ederová také maluje a je o moc lepší než já. Je tak dobrá, že si své kresby zatím skromně ukládám doma. Ale třeba nadejde čas, kdy na nějaké výstavě budou.