Česká televize v ní přitom spatřovala příležitost natočit atraktivní, výpravnou ságu o rodině nekonformního podnikatele z druhé poloviny 19. století. Sázela přitom na kontroverzní osobnost hrdiny, v němž se potkávaly obchodní talent a ambice jít tvrdě za svým cílem. To by však na těchto základech musel vzniknout, když už ne strhující, aspoň přitažlivý, konzistentní příběh. Jenže právě ten se pořád nedaří.

Především seriál režiséra Marka Najbrta a scenáristy Petra Zikmunda budí dojem, jako by si neujasnili, jakým člověkem ten jejich Heinrich Mattoni (Alois a David Švehlíkovi) vlastně má být. Podobně zmatečné jsou i charaktery dalších postav, hlavně manželky Míny. I proto není dosud patrné, o čem se vlastně hraje. Pokud se tedy nespokojíme s historií minerálky.

Další problémy plynou ze stavby scénáře, který líčí události paralelně ve dvou dějových liniích. Jedna vytrvale ukazuje Heineho coby rozmrzelého, nemocného a i poněkud marnivého starce, který sepisuje paměti a zarputile vzdoruje ženě, jíž letitá obapolná zášť jako by naopak ještě dodávala energii. Druhá se mezitím snaží na vymezeném prostoru odvyprávět co nejvíc – od studentských úspěchů při prodeji oplatek a v dámských budoárech až po budování vlastních lázní…

Neustálé mluvení 

Jeden časový skok střídá druhý, kočár frčí sem a hned zase tam, kamera střídá salóny, ložnice, nevěstince, lázně a kanceláře, stále dokola. A všude se hodně mluví, a co hůř, až příliš často a dlouho rozpráví hrdina nad svými zápisky. Divák přitom dokonce může zavřít oči a jen poslouchat, aniž by o cokoli přišel, protože obraz má v tu chvíli funkci pouhé výplně, kdy se zkrátka jen čeká, až se stařík vypovídá.

Právě tato struktura kvůli svým četným vypravěčským můstkům a skokům v čase brání tomu, aby se dění na obrazovce začalo skládat do propracovanějšího příběhu, a ne jen do hrubě rozvržené mozaiky, o níž to podstatné stejně už víme předem. Za každodenními doživotními půtkami ústřední dvojice se skrývá doživotní nesmiřitelný boj, který se zrodil kdysi v manželském loži, a firma i bohatství rostou.

Herci tedy buď nemají téměř co hrát, nebo by si naopak měli poradit s těžko realizovatelným úkolem. Například Taťjana Medvecká je coby Heineho žena Mína odsouzena jen k věčné manipulaci a uštěpačnosti, zatímco její mladší alter ego Tatiana Vilhelmová by se měla na minimálním prostoru proměnit z rozmazlené hysterické dívky, v níž se probudily sklony k silné vášni, v neurotickou netýkavku.

Nepřekvapuje, že se to herečce nedaří a že už do tak velkého psychologického zmatku přinesla navíc výsměšný a zhrzený hrdelní smích, jakým by její upjatá měšťanka mohla beze všeho konkurovat vyžilým prostitutkám – a bezradnost tvůrců seriálu tím jen stvrdila a završila.