Je málo tak vnitřně svobodných lidí jako je Jíra. Nikdy neinklinoval k žádné ideologii, k žádnému konzervatismu, ani k náboženství, přesto v jeho obrazech najdeme hluboké pochopení historie, tradice i křesťanství. "Pro mě je dosud vše kolem Bible spojeno s tajemstvím," říká a biblické příběhy považuje za podobenství.

Teolog by se možná z jeho obrazů zhrozil, protože v námětech chybí dogma. Malíř se navíc svobodně pohybuje mezi různými kulturními tradicemi Evropy. Tu přebírá něco z pravoslaví, tam zas najdeme symboly katolictví či slovanského pohanství, jindy vystoupí do popředí moudrost židovských rabínů.

Odkud přicházíme a kam jdeme?

Pro Jíru není svět kultů a mystérií přitakáním k módní vlně zájmu o duchovno. Už před mnoha lety procestoval Gruzii a Arménii, aby poznal, co z dávného křesťanství zůstalo jako autentické dědictví minulosti. Krok za krokem si prošel také cestu na Golgotu v Jeruzalémě, aby pochopil lidské utrpení. Zavítal tam jako poutník, který nehledá spásu, ale nalézá ztracená tajemství. Vždy ho lákaly otázky, které na prahu moderní civilizace položil Paul Gauguin. "Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?"

Obrazy Josefa Jíry lze označit jediným slovem: balada. Pojem málo užívaný v dějinách malířství, ale známý spíše z literatury. Snad proto se Jíra stal nejlepším výtvarným interpretátorem Erbenovy Kytice i Olbrachtova Goleta v údolí.

V těchto dílech je obsažen celý jeho svět s nadčasovými symboly i lidskými dramaty, mytologií i historií, emotivní vášní i obecnými pravdami. Jírovo malování je Erbenovská poezie beze slov, která oslovuje diváka přímo, bez tlumočníka. Často říká: "Současné umění vyžaduje verbální výklad. Já bych byl rád, kdyby se moje obrazy nemusely nikomu vysvětlovat."

On sám se považuje za tradičního malíře: "Jsem z generace, která ve svých čítankách měla vlastenecké kresbičky Mikoláše Alše," tvrdí a nijak se za to nestydí: "Ve stejné době, kdy Aleš kreslil Špalíček, maloval Picasso Avignonské slečny, pan Kandinskij myslel na první abstraktní obrazy a Josef Lada nakreslil rodný ševcovský domek v Hrusicích. Co je tedy vlastně moderní?" A vždy k tomu dodává, že sice věří na pokrok ve vědě, ale nikoli na převraty v umění.

Od drahokamů ke Galerii

Jíra začínal v roce 1943 jako rytec drahokamů ve šperkařské škole v rodném Turnově. O tři roky později byl jako sedmnáctiletý talent přijat na pražskou Akademii výtvarných umění. První samostatnou výstavu mu zahajoval sám velikán českého umění Jiří Trnka. Současně s uměním se zajímal i o sport - v lyžování dokonce patřil k československé elitě a zúčastnil se i olympiády.

V roce 1958 v Praze na Letné získal první ateliér. O čtyřiadvacet let později se s obrazy přestěhoval do rušného centra v Panské ulice. Tady v posledním patře - až skoro u nebe - se scházela parta jeho známých, tedy se stylizovaly dopisy protestující proti výběrové výtvarné politice tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců, tady Jíra poprvé vyslovil slovo "Salón" a pak léta usilovně bojoval o vznik této nejdemokratičtější přehlídky výtvarného umění, která se nakonec opravdu uskutečnila.

Současně si ale zamiloval i poklidné Maloskalsko u Turnova, kde před ním maloval Otakar Nejedlý, Vincenc Beneš, Rudolf Kremlička nebo Max Švabinský. Koupil si tam statek, kde chová krásné koně a milovaného jezevčíka.

Na Malé Skále Jíra založil a z velké části i financoval stálou galerii v Boučkově statku, skvostu zdejší lidové architektury z konce 18. století. Divák tam najde tvorbu asi stovky výtvarníků, s nimiž Josef Jíra prošel kus života, popil víno nebo si jen podal ruku. Od 27. listopadu až do Tří králů se tam uskuteční i velká Jírova retrospektiva k jeho současným narozeninám.

Teď ale už pátý měsíc leží v Praze v nemocnici a jeho jediným přáním je vrátit se zas na Malou Skálu.