Hlavní obsah

Spisovatelka Minna Lindgrenová: Bořím představy o životě na severu

Právo, Lucie Zelinková

Minna Lindgrenová je autorkou trilogie Podzimní háj, románů, v nichž se snaží s jemným humorem upozornit na sociální problematiku seniorů ve Finsku. „V některých zemích mě proto považují za nevlasteneckou,“ prozradila v rozhovoru.

Foto: archiv Albatros Media

Minna Lindgrenová je jednou z nejprodávanějších spisovatelek detektivních příběhů ve Finsku.

Článek

Ve svých románech balancujete na hraně detektivky a humoristického psaní. Dá se říci, že byste měla k jednomu z těchto směrů blíž?

Píšu odlišný typ detektivek než jiní severští autoři krimi literatury, a jak říkáte, spojuji dva břehy. Vím, že propojení humoristické literatury a detektivky na čtenáře funguje. A když máte detektivní zápletku, čtenář je napnutý, chce číst dál, otáčet další stránky, a když je v tom navíc humor, tak ho to pobaví. A je to také způsob, jak zpracovávat obtížná témata, což je jeden z mých velkých cílů. Pomocí něžného humoru chci zpracovávat taková, která nejsou jednoduchá.

Dá se tedy říci, že severští krimi autoři vás neinspirují, nejsou vaší tvorbě blízcí…

Přiznám se, že je ani nečtu.

Hodně píšete o vztahu mladé generace ke starším příbuzným. Můžeme tento aspekt vnímat jako kritiku mladé generace?

Rozhodně, to je přesně důvod, proč své knihy píšu. Moje knihy nejsou čirá fikce, samozřejmě trochu fikce tam je, ale já spíše beletristickým způsobem vyprávím, jak to je ve skutečnosti. Co se děje v naší společnosti, že senioři jsou odsouváni do domovů, kde sice jsou v bezpečí, ale hlavním důvodem takového počínání je, aby nás už neotravovali.

Z vašich knih silně vyznívá kritika samotných institucí, seniorských domovů. Máte s nimi sama osobní zkušenost?

Mám hodně zkušeností. Moji rodiče se do takového domu před několika lety dostali. Zároveň v té době moje děti chodily do školky. Když jsem to srovnala, vyšlo mi z toho, že tyto instituce se chovají vlastně stejně. Jsou to místa, kde se s lidmi zachází jako se stádem, ve stejnou dobu se chodí spát, ve stejnou dobu se chodí jíst, mezitím se provozuje nějaká zábava, ale důstojná místa to nejsou.

Když si pak můj otec přál šťastně zemřít, v domově pro seniory šťastně zemřít nešlo. Museli jsme objednat sanitku, odvézt ho do nemocnice a rozjel se hrozný kolotoč.

O celém incidentu jsem napsala článek do novin, v té době ve Finsku zkrátka neexistovalo takové místo. Od toho momentu jsem se začala tématu věnovat víc, publikovala jsem texty a snažím se na problematiku upozorňovat.

Mají tedy postavy ve vašich románech reálný předobraz z pečovatelských domů?

Ano i ne, spíše jsem při psaní zjišťovala, zda se člověk, který má více než devadesát let, může jako moje postavy skutečně chovat. Hrdinové jsou ve věku mých rodičů, možná za Irmou je něco z mé maminky, za Annou Lisou je něco z mého tatínka.

Některé postavy jezdí tramvajemi po Helsinkách a popisují město, které vidí. Dá se to brát jako reálný popis pro někoho, kdo město nezná?

Ano, je to velmi skutečné, v Helsinkách skutečně jsou tramvaje i trasy takové jako v knize.

Recenzenti vás často označují za současnou slečnu Marplovou. Nebyla pro vás Agatha Christie třeba v něčem inspirací?

Vůbec ne. Christie měla úplně jiný styl psaní, ona psala o vyšší společnosti a její příběhy jsou epochální. Jsou plné její éry, jsou plné nostalgie, do světa mých tří dam se Christie vůbec nehodí. Moje tři dámy ji čtou, dívají se na její televizní zpracování, ale nic víc.

Vaše knihy vycházejí v různých zemích, jsou nějakým způsobem různě přijímány? Pozorujete třeba v mnoha zemích odlišné reakce čtenářů?

To není jednoduché říct. V některých zemích mě považují za člověka nevlasteneckého a nediplomatického. Čtenářům v jižní Evropě jsem zase úplně zničila obrázek o ideálu, který v jejich očích na severu panuje.

Co myslíte tím ideálem?

Lidé po Evropě mají často představu o Finsku a dalších severských státech jako o dokonalém obrazu demokratické společnosti, kde panuje blahobyt. Působí jako sociální státy, které dbají o dobro svých obyvatel, dbají na péči o nejrůznější věkové a sociální skupiny a především se starají o ty nejslabší. Velké chvály se dostává také finskému vzdělávacímu systému. Zkrátka si o nás často myslí, že se snažíme ze všech sil pečovat o lidi.

V otázce péče o seniory se právě jih od severu hodně liší. Právě na jihu jsem narazila na velké překvapení, že domovy pro seniory u nás vůbec existují. Tam péče o seniory přirozeně probíhá doma, stará se o ně rodina.

Na závěr se ještě zeptám, na čem právě teď pracujete?

Začnu s tím až během podzimu, zatím si jen hýčkám nápad, v jehož středu jsou postavy, které budou o něco mladší než má trojice dam z předchozích knih.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám