Jan Kačer naplnil svůj život až po okraj divadlem. Jako herec se divákům vryl do paměti hned začátkem 60. let jako křižácký rytíř s fanatickýma očima Armin von Heide z Vláčilova Údolí včel, dělník Jarda ze Schormova filmového debutu Každý den odvahu či partyzán Pavel z Kadárova a Klosova filmového přepisu Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen. Filmových rolí by bylo víc než padesát a další si Kačer zahrál v televizi či v rozhlase.

Mistrně ovládá hru na detail v záběru kamery, ale současně je i bytostným divadelním hercem, který se zapsal do paměti diváků jak v Ostravě, tak zejména v pražském Činoherním klubu, Divadle na Vinohradech i v Národním divadle. Kdo ho viděl jako Raskolnikova ve Zločinu a trestu, nezapomene.

Stejně jako nelze zapomenout na inscenace, které vytvořil jako režisér. Na Gogolova Revizora, Čechovův Višňový sad, Topolovu hru Sbohem, Sokrate. Jan Kačer si totiž mimořádně rozumí s herci a je pokorným tlumočníkem autora. A pak má cosi navíc, co z něho činí nervního, citlivého a posedlého divadelníka.

Ale nejen to. I člověka, kterému není lhostejný osud této společnosti. To ho přivedlo v roce 1990 do politiky jako poslance Federálního shromáždění. A k charitativní činnosti do čela Nadace Charty 77, poskytující pomoc handicapovaným lidem.

Je autorem několika vzpomínkových próz i divadelní hry Svatba pozdního léta, v níž se loni vrátil na prkna Činoherního klubu. V osmdesáti letech má život stále naplněný divadlem. A nehodlá se jen ohlížet do minulosti, i když by měl být na co hrdý.

„Protože je mi teprve osmdesát, vzpomínky jsem opustil a chci psát překvapivě to, co vidím dopředu. Zatím nevím, jak to spojit v knížku,“ řekl u příležitosti dnešního jubilea.