Článek
Fiktivní příběh se opírá o skutečné situace i reálné osoby. Jedním z hlavních hrdinů je rakouský novinář Helmut Zilk (později ředitel rakouské televizní stanice a známý starosta Vídně), který počátkem roku 1968 začíná uskutečňovat do té doby nepředstavitelný projekt – živé vysílání rozhovorů z komunistického Československa pro rakouskou televizi.
Hovory z Prahy přinášejí Zilkovi respekt a doširoka otevírají dveře k prestižnímu postu ředitele. Vzbuzují však také zájem československé Státní bezpečnosti, pro niž není velkým problémem Zilka díky jeho slabosti pro ženy a alkohol zavázat ke spolupráci.
Při natáčení pořadu se Zilk seznámí s rebelujícím českým režisérem Janem Davidem a jeho krásnou přítelkyní, herečkou Evou. Jan věří v příchod změny a také před ním se otevírá nadějná kariéra, když je jeho film přijat na festival v Cannes. Přichází však srpnová okupace Prahy, při níž se Honzovi podaří natočit brutalitu a násilí okupantů. Film je třeba urychleně dostat k mezinárodní veřejnosti. Paradoxně jedinou cestu na Západ představuje právě Zilk. Lze však uvěřit člověku, jehož StB svírá v kleštích?
Název filmu Krycí jméno Holec vychází ze skutečnosti, stejně jako postava Jana Davida, která je inspirována režisérem Janem Němcem. „Němec vyvezl tehdy na Západ filmový materiál o příjezdu ruských tanků a byl to jeden z mála pravdivých záznamů toho, jak to doopravdy bylo,“ říká herec Kryštof Hádek, který ve filmu hraje Honzu Davida.
Co se stalo a co je fikce
Jaký je podíl fikce a reality v tomto vzrušujícím příběhu, naznačuje i režisér Franz Novotny: „Příběh, který je umělecky přetvářen, působí vždy silněji než otrocká kopie reality. Pro mě bylo důležité ukázat, jak se lidé chovají v nebezpečných či konfliktních situacích. O Zilkově špionážní aféře neexistují žádné důkazy. Tajným službám je vlastní, že nevydávají své záznamy. Na nás, kteří jsme se narodili později, je, abychom věci interpretovali. A tento film je pouhou hypotézou, jak mohlo dojít k tomu, že se Zilk do špionážní aféry zapletl.“
Postavu Helmuta Zilka hraje Johannes Zeiler. „Pro mě bylo velké dobrodružství hrát typ člověka, který se ničeho nebojí, který si bez jakých koliv zábran jde za svým, který ale současně využívá příležitostí, jež se mu nabízejí, aby věci měnil k lepšímu. V Rakousku Zilka znají všichni, jimž je 35 let a více. Pro mě je to velká výzva.“
Populárního zpěváka Oskara ve filmu hraje Ondřej Brzobohatý.
Brzobohatý skládal, hraje i zpívá
V příběhu se objevuje řada postav, které svým charakterem mohou připomínat tehdejší osobnosti, zároveň jsou koncentrací vlastností typických pro konkrétní dobu. Příkladem může být populární zpěvák Oskar, jehož ve filmu hraje Ondřej Brzobohatý.
„Je těžké soudit, jak by se člověk zachoval v určitých letech, kdy svoboda měla úplně jiný zvuk. A je velmi těžké říct, jak bych se já osobně zachoval v době, kdy bych měl prostě možnost dělat nějakou práci a pak mi byla třeba z nějakých důvodů zakázána. Neumím odhadnout, z čeho všeho bych slevil a jak moc bych si zachoval svoji vlastní důstojnost. Na to se dnes velmi těžko odpovídá,“ říká herec, jehož postava je symbolem schopnosti šikovně proplouvat režimní cenzurou a tvoří protipól rebelujícího Honzy.
Brzobohatý je zároveň autorem filmové hudby i dobových hitů, které složil pro svou postavu. „Já jsem naučený, že múza neexistuje,“ říká se smíchem a nadsázkou. „Prostě když je třeba, tak člověk musí něco složit. Samozřejmě že i múza existuje a člověk může brát inspiraci z čehokoliv, třeba jde kolem cukrárny a něco ho napadne... Ale zrovna v tomhle případě jsem u muziky od začátku cítil, že by neměla být nějak extra moc melodická, která jde prvoplánově po filmu, ale spíš jsem hledal nějaký motiv, který by šel za hlavní postavou.“
A jaké je to, skládat hity proti proudu času? „Byla to krásná výzva. Na semaforských písních jsem jako kluk vyrůstal, jelikož rodiče byli, co se hudebního vkusu týče, velkými fanoušky této doby. Zkusil jsem se tedy duševně přenést v čase a alespoň se přiblížit autorům, jakými byli takoví mistři jako Šlitr, Hála nebo Jiří Malásek.“