Hlavní obsah

Režisér Dan Wlodarczyk: Kde jsou peníze, schyluje se k dramatu

Právo, Eva Zajíčková

Minulý týden do kin vstoupil snímek Zloději zelených koní, který vznikl volně podle stejnojmenné knihy Jiřího Hájíčka. Student geologie Pavel v něm opustí místo asistenta na univerzitě a s přítelem z dětství se začnou živit jako kopáči vltavínů, za které jsou sběratelé ochotni zaplatit i desetitisíce. Jak říká režisér Dan Wlodarzcyk, život na hraně zákona jim dá nezávislost, jenže peníze a pravda, která se náhle vynoří z minulosti, všechno změní.

Foto: Lucie Levá

Po filmovém debutu Indián a sestřička natočil Dan Wlodarczyk snímek Zloději zelených koní.

Článek

Jiří Hájíček žije v jižních Čechách a prostředí kopáčů vltavínů poznal osobně už na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Co vás na jeho knize a na vltavínech vůbec zaujalo?

Vltavíny jsem jako téma nosil v hlavě už nějakou dobu. Jsem totiž původem Budějčák, takže o nich samozřejmě vím. Nikde jinde než v jižních Čechách se kopat nedají, protože nikde jinde nejsou. A já mám rád, když jsou příběhy lokální, někam pevně zapasované.

Ovšem ingrediencí, kterými si říkají o filmový příběh, se s nimi pojí víc. Mají tajemný původ a tajemstvím je obklopené i kopání. Kopáči nikdy nebudou vytrubovat, že kopou. Chrání si naleziště i své sbírky a chrání i sami sebe před úřady. Je v nich také určitá dávka rebelství: kopáči jsou všechno, ale rozhodně ne snadno zařaditelní jedinci.

A kde jsou peníze, schyluje se k dramatu. Tohle všechno jsem ve vltavínech tušil, ale stále to bylo jen takové nezřetelné uvažování. Pak jsem díky Jirkově knížce Selský baroko zjistil, že už o vltavínech napsal román. Sehnal jsem si ho, přečetl a Jiřímu zavolal.

Zkoušel jste vltavíny hledat také?

Jsem přesně ten typ, co nerozezná vltavín od kusu asfaltu, ani když mu ho strčí pod nos. Můžu chodit po poli dva dny a nic. S lopatou také nejsem zrovna kamarád – a bez ní to opravdu nejde. Takže poklady hledat nechodím. Mě zajímají spíš příběhy okolo.

Původní příběh se odehrává v průběhu několika let a sleduje, jak se hrdinové mění s dobou, se změnou režimu. Vy jste se však rozhodli přenést ho do současnosti. Proč?

Zloději zelených koní nejsou hrdinové z archivu, pořád je to román současný. Vltavíny se kopou stále, dnes stejně jako tenkrát, a i ty důvody jsou stejné. Kvůli adrenalinu, penězům, sběratelství, pocitu nezávislosti, vzrušení, hledačské vášni, posedlosti… To se nezměnilo, stejně jako se nezměnily lopaty a krumpáče, kterými se musí vltavíny vydolovat, a mozoly, revma i bolavá záda, kterými jsou vykoupené.

Ve filmu se střetnou dva mužské světy. Jeden z dvojice přátel vnímá kopání jako dobrodružství a koníčka, ale zláká ho vidina finanční nezávislosti. Pro druhého je to šance, jak vybřednout z existenčních potíží. Co se stane s Pavlem, když se dá do spolku s Kačou, který musí živit děti a umírajícího otce?

Idealismus a pragmatismus do sebe vždycky narazí. To platí pořád, je to spojené s věkem a dozráváním. Okolnosti z nás ty pragmatiky nakonec udělají. Pavel sice Kaču nakonec prokoukne, vyhrabe věci, o kterých by vědět vůbec nechtěl, ale zase je to pro něj takový budíček – vítej do reality, snílku, takhle to chodí. Nejde hrabat se v hlíně a myslet si, že se přitom nikdo neušpiní.

Podílel jste se na Nově na Kriminálce Anděl, pro Českou televizi jste točil celé Případy 1. oddělení a nově i dva díly seriálu Četníci z Luhačovic, který bude mít teprve premiéru. Vypadá to, že žánr krimi a detektivky se stává vaší doménou.

O kriminálkách by se dalo říct, že v tuhle chvíli jsou doménou možná poloviny mých kolegů. Ale jasně že skvělý je Zločin, ten dánský originál, a Temný příběh, první řada.

Výborná kriminálka je Line of Duty, vystavěná na neřešitelném morálním dilematu hlavního hrdiny. V ní má policejní detektiv opravdu problém a je co vyprávět. Ale jakmile se objeví divná vražda a obraz je černomodře politý, jako že severská inspirace, přepnu na klasiku typu Dva muži ve městě. V televizi koukám spíš na jiné věci.

A co vás tedy zaujalo?

Co mě opravdu nadchlo, je britská seriálová dobovka Parades End a americká minisérie Olive Kitteridge. Ani jedno není detektivka, obě jsou to knižní adaptace. Fascinuje mě na nich, jak si svobodně vyprávějí to své, mimo ustálená a očekávaná žánrová schémata.

V adaptaci se dá snadno zabloudit, protože vrstevnaté texty s sebou nesou úskalí nejednoznačnosti, ale život nelze vždycky nacpat do jednoduché žánrové vyprávěnky.

Připravujete nějaký nový projekt?

Teď jsme vymysleli a prodali komediální seriál, přes zimu by se měly napsat scénáře a pak točit. Ale znáte to, když se něco připravuje, ještě to neznamená, že to vznikne.

Celé léto se snažím konečně dopsat svůj scénář, velmi volně inspirovaný Maupassantem. To považuju za svůj hlavní úkol, už mi ten text straší na stole delší dobu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám