Článek
Osmnáct písní klade na pěvce nároky jak hlasovým rozsahem, tak i problematickou hudební deklamací básní Gustava Pflegera Moravského, psaných v duchu byronovsky potemnělé milostné poezie. Pavel Černoch, označovaný za jednoho z nejlepších tenoristů své generace, si s jejich interpretací příliš rady nevěděl.
V jeho podání plynula jedna píseň za druhou bez výrazové odlišenosti, plastičtější dynamiky, a především osobního prožitku. Scházela i preciznější artikulace textu, zejména konsonant. Bylo patrné, že Černoch nemá cyklus nijak zvlášť zažitý.
Cypřiše tak rozkvétaly především pod citlivýma rukama klavíristy Ivo Kahánka, který měl jejich výraz propracovaný do nejjemnějšího detailu, dynamiky, měkkého úhozu a dokonalého frázování.
Černoch příliš nezaujal ani po pauze s Dvořákem výrazově spřízněnými písněmi Johannese Brahmse. Nejjistěji zapůsobil v závěrečné interpretaci písní Richarda Strausse, v nichž naplno rozezněl svůj i ve výškách jistý tenor, který ale lépe slouží opernímu než písňovému repertoáru. To ostatně dokázal i přídavkem Dvořákovy písně Když mě stará matka, v níž namísto intimního prožitku předvedl opět až okázale svůj hlas.
Škoda že dramaturgie Dvořákovy Prahy nenabídla mladému pěvci spíš recitál operních árií. K mistrovské interpretaci písní zatím nedozrál.
Celkové hodnocení 70 %
Pavel Černoch, Ivo Kahánek
Dvořákova Praha, 11. září, Anežský klášter, Praha