Nedávno jste převzal cenu v anketě Zlatý tucet Českého rozhlasu za písničku Země antilop. Proč ji podle vás posluchači ocenili?

Vydali jsme ji v roce 1998 a šéf firmy EMI Vladimír Kočandrle už tehdy říkal, že je to po Zachraňte koně druhá nejlepší písnička, jakou jsem napsal. Měl asi pravdu. Má mírný sociální podtext, se kterým se někteří lidé možná ztotožnili natolik, že poslali hlas do té ankety.

Země antilop je písnička o úniku do neexistujícího světa. Nová deska se jmenuje Zvláštní svět. Je o tomtéž?

Ten název zní trochu neoptimisticky, já vím. Svět má spoustu barev a já se na něj snažím dívat otevřenýma očima patnáctiletého kluka, i když je mi čtyřicet a používám své zkušenosti. Máma mi říkala, že když mé písničky poslouchá, má pocit, že se dívá na Rembrandtovy obrázky. Prý zavře oči a je na místě, o kterém písnička je. Z toho mám radost.

Podle čeho vybíráte témata, o kterých napíšete?

Celý život jsem z devadesáti procent popisoval své vlastní příběhy. Doufám, že se příliš neliší od životů mých posluchačů.

Který ze zážitků, jež jsou v písničkách, byl nejsilnější?

Nejhezčí podzim. Za tou písničkou jsem si vyloženě jel, protože jsem tramp a baví mě jezdit do přírody. Vypravil jsem se na Ketkovák, což je místo na řece Oslavce kousek od Brna. Tam si vždycky lehnu na skálu a za půl hodiny jsem úplně zdravý. Nevím, čím to je, ale funguje to.

Po nahrání nové desky ovšem přišla velmi smutná chvíle. Člen Kamelotu, kytarista Viki Porkristl měl nehodu, při které zahynuli dva lidé. Co se vlastně stalo?

Na začátku července za mnou přijel můj kamarád z dětství Luboš "Lampa" Dvořák z Kanady, kam v roce 1981 emigroval. V pátek jel na nějakou oslavu do Českých Budějovic, my měli koncert v Jihlavě a z něj za ním odjel Viki Porkristl. Já nejel, spěchal jsem domů, měli jsme se sejít v neděli. V sobotu ráno pak sedli Viki s Lampou a dalším kamarádem do džípu a po sto padesáti metrech se vybourali. Viki přežil, oni na místě zemřeli.

Tenkrát jsem měl divnou předtuchu. Když jsem jel z Jihlavy domů, na dálnici u Brna mě zastihla strašná fronta. Byl úplněk. A najednou mě napadl text. Neměl jsem po ruce tužku, tak jsem zavolal své ženě, aby mi ho zapsala. Diktoval jsem jí: "Dlouhá bílá čára jede se mnou, s horou táhnoucích oblaků, mám problém se vrátit a žít, podle normy, podle zákonů se mít. Tam někde mě čeká druhý břeh, kde lampou si svítí převozník, má veslo a spálenou tvář, z rybí kosti ušitý breviář."

Ráno o půl deváté jsem se to dozvěděl. Bylo to strašné. Za pár dnů mě potkal těžký zápal plic a moje máma oslepla na jedno oko. Tenkrát jsem si myslel, že se na hraní vykašlu. Pak mi ale táta řekl, že bych to nedokázal. Měl pravdu.