Prováděl jsem meditační praktiky tibetského buddhismu školy Ňingma a přijal jsem Williamovo vědomí do svého srdce. Bylo jako jasné bílé světlo, oslepující, ale tlumené, prázdné. Jeho vědomí mnou procházelo. Jemná padající hvězda mi vstoupila do srdce, stoupala hlavním kanálem a temenem hlavy vyšla do čirého pole neskonalé jasnosti a blaženosti. Bylo to velice silné - William Burroughs spočíval v nádherné duševní rovnováze a klidu, v nesmírném prázdném prostoru prapůvodní mysli moudrosti.

Zůstával jsem ve Williamově domě, meditoval za něj a snažil se udržovat příhodné podmínky a rozpouštět všechny překážky, které by se před ním v bardu mohly přesně v této chvíli vynořovat. Byl jsem si naprosto jistý, že William dosáhl vysokého stupně uvědomění, zcela osvícenou bytostí však nebyl. Líný, alkoholik, feťák William. Takže jsem to pro něj musel udělat.

Co všechno přišlo do rakve Williama Burroughse

Kolem desáté dopoledne v úterý 6. srpna 1997 přišli do Williamova domu James Grauerholz a Ira Silverberg, aby vybrali šaty, do nichž majitel pohřebního ústavu oblékne Williamovo mrtvé tělo. Byly ve skříni v mém pokoji. Zároveň jsme vybrali předměty, které přijdou do Williamovy rakve a hrobu, aby jej doprovázely na pouti podsvětím.

Jeho nejoblíbenější pistole, osmatřicítka speciál s krátkou hlavní, plně nabitá pěti náboji. Říkal jí "Nosáč". To byl můj nápad. "Je to hodně důležité!" William vždy prohlašoval, že v žádné situaci člověk nemůže být dostatečně ozbrojen. Z více než osmdesáti špičkových střelných zbraní byla tahle jeho oblíbená. Často ji přes den nosil na opasku a patnáct let s ní každou noc spal - měl ji plně nabitou po pravém boku.

Šedý plstěný klobouk. Když šel ven, nevycházel bez klobouku. Chtěl, aby se, až bude mrtev, jeho vědomí cítilo naprosto uvolněně.

Jeho oblíbená hůl s rapírem vyrobená z obřadní hole, vycházková hůl s kordem ze dřeva hikory s lakem v barvě světle růžového dřeva.

Sportovní sako, černé s tmavě zeleným odstínem. Prohledali jsme jeho skříň a tohle byla v jeho obnošeném šatníku nejlepší část oděvu, také po něm příjemně voněla.

Džíny, ty nejméně ošoupané byly jediné čisté.

Červený šátek. Vždycky měl jeden v zadní kapse.

Spodní prádlo a ponožky.

Černé boty. Ty, které nosíval na vystoupení. Napadly mě ty staré hnědé, které nosil pořád, protože byly pohodlné. James Grauerholz ale tvrdil: "V CIA existuje starý slangový výraz, podle kterého dostat nové boty rovná se obdržet nový úkol."

Bílá košile. Koupili jsme ji v obchodě s pánským prádlem v Beverly Hills v roce 1981 na turné Rudé noci. Byla to jeho nejlepší košile, všechny ostatní byly krapet otřepané. Trochu se srazila, ale William hodně zhubl, a tak jsme si řekli, že mu bude. James prohlásil: "Ať ji na zádech nepářou."

Kravata, modrá, William si ji sám pomaloval.

Marocká vesta, ze zeleného sametu s lemováním ze zlatého brokátu, kterou mu daroval před pětadvaceti lety Brion Gysin. V knoflíkové dírce na klopě roseta Commandeur Des Arts et Lettres, kterou uděluje francouzská vláda, a roseta American Academy Of Arts and Letters, pocty, kterých si William velice vážil.

V kapse kalhot zlatá mince. Zlatá pětidolarovka z 19. století s hlavou indiána symbolizující veškeré bohatství. William bude mít dostatek peněz, aby si koupil cestu do podsvětí.

V kapsičce na prsou brýle.

Propisovačka, druh, kterým vždy psal. "Byl to spisovatel!" a někdy psával rukou.

Joint s opravdu dobrou trávou.

Heroin. Před pohřebním obřadem vsunul Grant Hart do Williamovy kapsy malé papírové psaníčko. "Nikdo ho nezašije," prohlásil Grant. William ošperkován všemi svými ozdobami putoval do podsvětí.

Políbil jsem ho. Naše společné starší album z roku 1975 se jmenovalo Biting Off The Tongue Of A Corpse (Jak ukousnout mrtvole jazyk). Políbil jsem ho na rty, ale neudělal jsem to... A měl jsem.