Abattoir Blues je dynamické album, v jehož hudební složce nelze přehlédnout inspiraci blues a folkem. V textech se Cave často obrací k víře, hledá (a nachází) v ní pomoc i řešení.

The Lyre Of Orpheus mate úvodní stejnojmennou skladbou, velmi mocnou a údernou. Po ní ovšem následuje série lyrických písní, jejichž ústředním motivem je láska. A zaostává: tepot prvního alba je nosný, hudebně i textově barevnější.

Na obou deskách je Caveova hudba (s některými písněmi mu pomohli členové jeho skupiny The Bad Seeds) spíše sychravá a nervózní. Potěšitelný je široký zvukový záběr, aranžmá obohacují housle, mandolína, klávesy, perkuse i flétna, stejně jako členové London Community Gospel Choir, posunující skladby z první desky tak nějak blíže nebi.

Zklidněný bojovník

Cave dokáže vtěsnat do svých skladeb prožitky a pocity, které lemovaly a lemují jeho životní a současně uměleckou cestu. Na nové desce je k zastižení dospělý pouliční bojovník, který v dobách svého mládí vedl bitky a na těle mu z toho zbylo pár jizev, opilec, který se dokázal zpít do němoty, i narkoman, který v osmdesátých letech párkrát pořádně přebral heroinu.

Prvoplánové šílenství však už není tak patrné. Postupem času se Caveova duše, pořád ještě přeochotná otevírat se dokořán celému světu, stala vcelku přehledným archívem problémů a emocí, s kterými se Cave snaží statečně vypořádat. Je to bolestivé, ovšem účelné.

Nick Cave & The Bad Seeds: Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus

EMI, 43:05 a 39:25