Článek
Váš zájem o duši krajiny i měst je známý. Jak jste ale přišel právě k Broumovsku?
To musím začít trochu oklikou. V roce 2004 jsem s českými a polskými herci Těšínského divadla nastudoval inscenaci Těšínské niebo/Cieszyńskie nebe s básnířkou a dramaturgyní těšínské scény Renatou Putzlacherovou, Jaromírem Nohavicou a Tomášem Kočkem. A když broumovský podnikatel, mecenáš a spoluautor revitalizace Broumova Jan Školník inicioval vznik multifunkčního kulturního prostoru Dřevník, přál si ho otevřít hrou, která by byla spojena s Broumovem.
Radil se o tom s převorem břevnovského kláštera benediktýnů, jimž patří i broumovský klášter, Prokopem Siostrzonkem a ten, protože viděl Těšínské niebo a znal Renatu, oslovil ji a poté i mě. A Školník pak přizval Šimona Cabana a Evu Kotkovou jako autory výtvarné stránky.
Ale HRA-NIC-e nebyla vaším prvním osobním setkáním s Broumovem?
To opravdu ne. S Davidem Vávrou jsme točili broumovský Šumný Jiráskův kraj. Úplně poprvé jsem ale byl na Broumovsku ve čtrnácti letech s turistickým oddílem, kdy jsme kraj prošli křížem krážem. A když jsem poté jezdil na Jiráskův Hronov, každý rok jsem se do Broumova vracel, stejně jako když jsem hostoval v divadle v Hradci Králové a hráli jsme v Broumově.
Jak projekt HRA-NIC-e vznikal?
Chtěl jsem, aby se na něm podílelo co nejvíc místních lidí. Důležitá byla spolupráce s hudebním vědcem, muzikantem a historikem Kamilem Remešem, jenž dal inscenaci hudební podobu, ve které jsme použili jak nejstarší duchovní písně, lidovou i barokní hudbu, tak i písně Karla Plíhala a Jiřího Pavlici. Přizval hudebníky z Opočna, Skalice i z Jaroměře a živá kapela, v níž znějí současné i historické nástroje jako arabská loutna nebo theorba, je významnou součástí inscenace.
Dvacetičlenný herecký soubor je složený jak z profesionálních herců různých divadel, z renomovaných a zkušených amatérských herců, tak i z lidí, kteří stáli na jevišti poprvé. Všichni prošli v Broumově konkurzem. A stejným způsobem, tedy z domácích zdrojů, vznikala i scénografie.
Vyzvali jsme lidi, aby nám přinášeli nejrůznější harampádí, které doma najdou. Kostýmy jsou přešité z oblečení ze zdrojů broumovské diakonie.
HRA-NIC-e měla premiéru loni v srpnu při slavnostním otevření sálu Dřevník. Jakou jste plánovali budoucnost?
Žádnou, počítali jsme maximálně tak s jednou reprízou. Úterní představení v Dřevníku bylo ale už osmé, dvakrát nebo třikrát jsme hráli pro školy. Vystoupení na Jiráskově Hronově je naším prvním zájezdem. Inscenace je spojená s Broumovskem, má smysl ji hrát především tam.
Co jste se během práce na HRA-NIC-i dozvěděl o broumovském kraji i lidech?
Byl to pro mě hlubinný ponor nejen do tématu, ale i do lidských vztahů. Zažil jsem neuvěřitelné nasazení všech lidí, kteří na projektu spolupracovali. Mám rád střídání – z velkého jeviště do sklepa nebo k projektům na haldě. Baví mě objevování nových prostorů i lidí. A vždy se mi osvědčilo, že kde je vůle, tam je i cesta. Když lidi uvěří tématu, můžou i v krátkém čase a nestandardních podmínkách dokázat úžasné věci. Takže práce na HRA-NIC-i pro mě byla velkým obohacením.
Čím je pro vás broumovská krajina?
Krajina je pro Broumovsko určující. Přesněji řečeno symbióza krajiny a lidí. Benediktýnská správa a kultivace je na broumovské krajině znát. Neodkázaly ji zničit války ani odsuny, přerušení tradice, devastace. Stále vyzařuje duchovnost, harmonii.
Velkou stopu v ní zanechali Kryštof a Kylián Ignác Dientzenhoferové. A nejde jen o četné kostely, ale i o kapličky, boží muka, křížové cesty a aleje. Vše je komponováno v úžasném souladu s krajinou.
Dientzenhofer přesně ví, kdy má být monumentální a kdy pokorný. A to i v detailech. Jeho kaple na Hvězdě je dokonalým příkladem zasazení stavby do krajiny.
Co vás čeká v příští sezóně?
Celý měsíc jsme natáčeli s Davidem Vávrou dalších pět dílů Šumných stop v Rumunsku, takže mě na podzim čeká střižna a míchačky. Mapují tvorbu několika českých architektů, především Karla Zdenka Límana, rodáka z Mladé Boleslavi, který byl dvorním architektem rumunských králů a mimo jiné se podílel i na přestavbě takzvaného Drákulova hradu Bran nedaleko Brašova.
V ostravském Divadle loutek mě čeká nová inscenace podle textu Marka Pivovara s názvem Nastupovat! – děják z rychlíku. Bude to takový dějepis devatenáctého a dvacátého století pozorovaný skrze vlaky. Po devíti letech se vrátím i do činohry ostravského Národního divadla moravskoslezského, kde budu inscenovat hru Toma Stopparda Zamilovaný Shakespeare.
S Jiráskem i Indiánem
Inscenace HRA-NIC-e otevírala před rokem multikulturní prostor Dřevník v broumovském klášteře. Jejím smyslem bylo zachytit historii i ducha kraje, krajiny i lidí. Dvouhodinová scénická freska tak činí zábavným způsobem, s humorem a vynalézavostí.
Průvodcem po pohnuté historii tohoto kraje jsou dva mladí turisté, Čech a Polka, kteří se hledají během prohlídky broumovského kláštera. A potkávají přitom nejrůznější osobnosti napříč dějinami. A tak se na jednom jevišti setkávají student Alois Jirásek, čiperná Babička Boženy Němcové, broumovský Vinnetou Emmerich Rath, Karel IV. s Arnoštem z Pardubic, opat Kuno a další. A nechybí všudypřítomná Hranice v půvabné ženské podobě.
Inscenační tým v čele s Renatou Putzlacherovou a Radovanem Lipusem vytvořil skvostný scénický slalom Broumovskem, ale i něco víc. Jejich HRA-NIC-e je zamyšlením nad tím, jak lidé ovlivňují krajinu a krajina lidi, je to poema o devastaci i kultivaci jednoho krásného kraje.
Všichni herci, profesionální i amatérští, hrají s chutí a nasazením, totéž platí o kapele pod vedením autora umné hudební koláže Kamila Remeše. V Dřevníku má navíc tato broumovská epopej kouzlo bezprostředního doteku s precizně zrekonstruovaným broumovským klášterem.
Inscenace prostě patří do Broumova, kde se jí v úterý tleskalo dlouho a vestoje. Uvedení v doprovodném programu 86. Jiráskova Hronova je prvním pokusem o její vývoz.
A v pražském Divadle Ungelt nastuduju s herečkami Reginou Rázlovou a Simonou Postlerovou hru o Marlene Dietrichové.