Váš zájem o duši krajiny i měst je známý. Jak jste ale přišel právě k Broumovsku?

To musím začít trochu oklikou. V roce 2004 jsem s českými a polskými herci Těšínského divadla nastudoval inscenaci Těšínské niebo/Cieszyńskie nebe s básnířkou a dramaturgyní těšínské scény Renatou Putzlacherovou, Jaromírem Nohavicou a Tomášem Kočkem. A když broumovský podnikatel, mecenáš a spoluautor revitalizace Broumova Jan Školník inicioval vznik multifunkčního kulturního prostoru Dřevník, přál si ho otevřít hrou, která by byla spojena s Broumovem.

Radil se o tom s převorem břevnovského kláštera benediktýnů, jimž patří i broumovský klášter, Prokopem Siostrzonkem a ten, protože viděl Těšínské niebo a znal Renatu, oslovil ji a poté i mě. A Školník pak přizval Šimona Cabana a Evu Kotkovou jako autory výtvarné stránky.

Ale HRA-NIC-e nebyla vaším prvním osobním setkáním s Broumovem?

To opravdu ne. S Davidem Vávrou jsme točili broumovský Šumný Jiráskův kraj. Úplně poprvé jsem ale byl na Broumovsku ve čtrnácti letech s turistickým oddílem, kdy jsme kraj prošli křížem krážem. A když jsem poté jezdil na Jiráskův Hronov, každý rok jsem se do Broumova vracel, stejně jako když jsem hostoval v divadle v Hradci Králové a hráli jsme v Broumově.

FOTO: ČTK

Jak projekt HRA-NIC-e vznikal?

Chtěl jsem, aby se na něm podílelo co nejvíc místních lidí. Důležitá byla spolupráce s hudebním vědcem, muzikantem a historikem Kamilem Remešem, jenž dal inscenaci hudební podobu, ve které jsme použili jak nejstarší duchovní písně, lidovou i barokní hudbu, tak i písně Karla Plíhala a Jiřího Pavlici. Přizval hudebníky z Opočna, Skalice i z Jaroměře a živá kapela, v níž znějí současné i historické nástroje jako arabská loutna nebo theorba, je významnou součástí inscenace.

Dvacetičlenný herecký soubor je složený jak z profesionálních herců různých divadel, z renomovaných a zkušených amatérských herců, tak i z lidí, kteří stáli na jevišti poprvé. Všichni prošli v Broumově konkurzem. A stejným způsobem, tedy z domácích zdrojů, vznikala i scénografie.

Vyzvali jsme lidi, aby nám přinášeli nejrůznější harampádí, které doma najdou. Kostýmy jsou přešité z oblečení ze zdrojů broumovské diakonie.

HRA-NIC-e měla premiéru loni v srpnu při slavnostním otevření sálu Dřevník. Jakou jste plánovali budoucnost?

Žádnou, počítali jsme maximálně tak s jednou reprízou. Úterní představení v Dřevníku bylo ale už osmé, dvakrát nebo třikrát jsme hráli pro školy. Vystoupení na Jiráskově Hronově je naším prvním zájezdem. Inscenace je spojená s Broumovskem, má smysl ji hrát především tam.

Co jste se během práce na HRA-NIC-i dozvěděl o broumovském kraji i lidech?

Byl to pro mě hlubinný ponor nejen do tématu, ale i do lidských vztahů. Zažil jsem neuvěřitelné nasazení všech lidí, kteří na projektu spolupracovali. Mám rád střídání – z velkého jeviště do sklepa nebo k projektům na haldě. Baví mě objevování nových prostorů i lidí. A vždy se mi osvědčilo, že kde je vůle, tam je i cesta. Když lidi uvěří tématu, můžou i v krátkém čase a nestandardních podmínkách dokázat úžasné věci. Takže práce na HRA-NIC-i pro mě byla velkým obohacením.

Čím je pro vás broumovská krajina?

Krajina je pro Broumovsko určující. Přesněji řečeno symbióza krajiny a lidí. Benediktýnská správa a kultivace je na broumovské krajině znát. Neodkázaly ji zničit války ani odsuny, přerušení tradice, devastace. Stále vyzařuje duchovnost, harmonii.

Velkou stopu v ní zanechali Kryštof a Kylián Ignác Dientzenhoferové. A nejde jen o četné kostely, ale i o kapličky, boží muka, křížové cesty a aleje. Vše je komponováno v úžasném souladu s krajinou.

Dientzenhofer přesně ví, kdy má být monumentální a kdy pokorný. A to i v detailech. Jeho kaple na Hvězdě je dokonalým příkladem zasazení stavby do krajiny.

Co vás čeká v příští sezóně?

Celý měsíc jsme natáčeli s Davidem Vávrou dalších pět dílů Šumných stop v Rumunsku, takže mě na podzim čeká střižna a míchačky. Mapují tvorbu několika českých architektů, především Karla Zdenka Límana, rodáka z Mladé Boleslavi, který byl dvorním architektem rumunských králů a mimo jiné se podílel i na přestavbě takzvaného Drákulova hradu Bran nedaleko Brašova.

V ostravském Divadle loutek mě čeká nová inscenace podle textu Marka Pivovara s názvem Nastupovat! – děják z rychlíku. Bude to takový dějepis devatenáctého a dvacátého století pozorovaný skrze vlaky. Po devíti letech se vrátím i do činohry ostravského Národního divadla moravskoslezského, kde budu inscenovat hru Toma Stopparda Zamilovaný Shakespeare.

A v pražském Divadle Ungelt nastuduju s herečkami Reginou Rázlovou a Simonou Postlerovou hru o Marlene Dietrichové.